Tvořivá hra a dřevo

Všichni se jistě shodnou na tom, že dřevo je vhodný a skvělý materiál i pro nejmenší děti. Dřevěné hračky jsou moderní, dřevěné kostky se předávají z generace na generaci, každá škola i školka je vybavena dřevěnými stavebnicemi, výukovými pomůckami a jistě i nějakými hračkami ze dřeva.

Díky tomu ale „usínáme na vavřínech“ a často zapomínáme dětem dopřát kontakt s obyčejným surovým dřevem – s klacky, polínky, větvemi. Děti se ve většině případů setkávají s opracovaným, dokonale hladkým, často ještě i nalakovaným dřevem. Dotýkají se sice dřevěných kostek – ale struktura, vůně a barva dřeva je skrytá pod barevnými obrázky. Stavebnice typu Kapla nabízejí dokonale opracované, naprosto stejné stavební prvky. Nedejbože, aby dítě s těmi krásnými drahými kostkami zkusilo nějak experimentovat – udělat do nich zářez, zkusit je přepůlit, slepit, obrousit… Když už tvoříme „se dřevem“, dáváme dětem k dispozici špejle – opět jednu jako druhou, hladkou, dokonale sterilní.

Proč dopřáváme dětem tak málo možností tvořit a hrát si se dřevem – s tím naprosto obyčejným, které je k dispozici všude, zdarma, v nekonečné paletě tvarů, struktur, barev, vůní a možností k opracování? Tuto otázku jsme pokládali mnoha rodičům a pedagogům, když jsme začínali pracovat na metodice tvořivé hry. Podle našeho zjištění probíhá zhruba 80% tvořivých aktivit s obligátní trojicí papír – nůžky – lepidlo. Asi v 10% aktivit jsou použity některé textilní materiály. Jen v 5% aktivit se používá dřevo, převážně ve formě špejlí, špachtlí a podobných „bezpečných“ prefabrikátů.

Odpověď na výše uvedenou otázku: „Proč nenabízíme dětem k tvoření obyčejné dřevo a běžné nástroje?“ – ať už vyřčená, nebo všeobecně přijímaná – je samozřejmě: „Protože to není bezpečné“. Kolikrát už každý z nás slyšel nebo vyslovil varování: „Pozor, tím klackem si můžeš vypíchnout oko“, „Polož ten nůž, uřízneš si prst“, „Nech ty klacky venku, byl by z toho hrozný nepořádek“. Ano, samozřejmě, že některé z obav jsou oprávněné, ale dítě by si stejně tak mohlo vypíchnout oko tužkou, zranit se o vidličku nebo nadělat nepořádek s kusem rohlíku. Přesto děti nedržíme dál od pastelek, příborů a rohlíků… Vše je jen o tom naučit děti pravidla, jak s věcmi bezpečně a správně manipulovat – ať už s těmi „běžně používanými“ nebo s klacky, nožem nebo pilkou.

V Muzeu Říčany jsme ve spolupráci s desítkami pedagogů MŠ vyvinuli metodu TVOŘIVÁ HRA. Jedním z důvodů vytvoření této metodiky polytechnické výchovy (určené primárně pro pedagogy MŠ, ale také pro vychovatele školních družin, pedagogy 1. stupně a rodiče) byla právě potřeba učitelů a rodičů poskytovat dětem k tvoření přírodní materiály, běžné nástroje – a také tvůrčí svobodu. V metodice krok za krokem popisujeme, jak učit děti bezpečným návykům, jak přijímat jejich chyby, jak rozvíjet tvořivost, motivaci a nadšení. Z dětského tvoření se pak nestává manufaktura, kde všechny děti vyrobí věci podle šablonky a hotové je odevzdají na nástěnku. Metodika tvořivé hry je v současné době odpilotována a vyzkoušena na desítkách mateřských škol se stovkami dětí, v několika školních družinách a v rodinách. Je doporučována a používána jako výukový materiál na středních a vysokých pedagogických školách.

Odbočme na chvilku od práce se dřevem jako takové, abychom vám představili metodu tvořivé hry. Stojí na třech základních pilířích, které velmi stručně rozebereme níže. Ale pozor – tím neříkáme, že řízené činnosti (práce podle daného postupu) nemají v dětském tvoření místo. Tvořivá hra nabízí alternativu k těmto činnostem, otevírá další možnosti.

1. pilíř: Hra se prolíná s tvořením. Neoddělujeme striktně čas pro tvoření a čas pro hru. Dítě přirozeně poznává svět prostřednictvím hry – dáváme mu tedy možnost něco vyrobit, hrát si s tím a výrobek dále upravovat nebo vylepšovat. Když si děti mohou se svými výrobky (během tvoření i po něm) hrát, změní se jejich motivace – výrobek se stává součástí příběhů, není „správně“ nebo „špatně“. Děti mají možnost volby, jak s ním naloží. Samy vymýšlí taková řešení, aby výrobek byl funkční a odpovídal jejich představě – nikoli představě dospělých. A dospělí pak nebývají pod tlakem, že by výrobky měly být hotové a „pěkné“, aby se mohly vystavit na nástěnce.
2. pilíř: Přenášíme aktivitu z dospělého na dítě. Rádi prezentujeme dětské výrobky s tím, že „on to udělal úplně sám“. Co přesně ale dítě „dělá samo“ při řízených činnostech? Pedagog nebo rodič často projde tu nejtěžší část procesu – vymyslí (nebo najde třeba na internetu) co se bude tvořit – na jaké téma a jaký konkrétní výrobek. Vyzkouší, jaký materiál a jaké nástroje bude nejlepší použít, vyřeší problémy (např. když něco nedrží) a také rozhodne o tom, co se stane s hotovým výrobkem. Pokud necháme tyto činnosti v režii dítěte (a připravíme mu vhodné prostředí, včetně pravidel), naučí se mnoho o materiálech, bezpečném zacházení s nástroji, rozvíjí se jeho konstrukční myšlení, přirozeně spolupracuje s ostatními a výsledek mu dává smysl.
3. pilíř: Zaměřujeme se na proces, ne na výsledek. Není jednoduché se „přepnout“ v myšlení tak, že pro nás není důležité to, co dítě vytvoří (pokud vůbec něco vytvoří) a soustředit se na tvůrčí proces. Cílem aktivit v tvořivé hře jsou získané dovednosti, nikoli finální výrobky. To jistě platí i u řízených činností – například cílem aktivity, kdy děti vystřihávají podle šablonky vánoční stromky a polepují je kuličkami zmačkaného barevného papíru, by byl rozvoj jemné motoriky, přesná práce s nůžkami, práce podle instrukcí apod. Přesto ale očekáváme od dětí „pěkné“ stromečky, které použijeme třeba k výzdobě třídy. V tvořivé hře necháváme děti experimentovat s materiály, s nástroji a konstrukcemi a ani v reflexi se nezaměřujeme na finální výrobky. Reflektujeme s dětmi proces tvoření a rozvoj jejich kompetencí (pracovních, sociálních,…)

Jak tedy v tvořivé hře pracujeme se dřevem? Děti si většinou samy vybírají a sbírají materiál, ze kterého budou tvořit. V mateřské škole je na to spousta času a prostoru během procházek, u školáků lze propojovat témata pracovních činností třeba s prvoukou, kdy se děti učí o místě, ve kterém žijí. Poznávají své okolí a také to, co jim les nebo městský park nabízí k tvoření.

Už během hledání a sbírání materiálu mohou děti přemýšlet o tom, co budou vyrábět – jaké dřevo by se pro jejich výrobek hodilo nejlépe. Bude to spíše pevný, rovný klacík nebo rozvětvená větvička se zajímavě strukturovanou kůrou? Jak dlouhý a silný klacek budu potřebovat? Domluvíme se s kamarády, že nasbíráme společně materiál a vytvoříme nějakou velkou stavbu? Děti aktivně vnímají vlastnosti dřeva všemi smysly. Na rozdíl od stavebnic či polotovarů je každý klacík úplně jiný – čerstvý, suchý nebo ztrouchnivělý. Každý je jinak barevný, jinak strukturovaný. Voní jehličím, houbami nebo pryskyřicí?

A úplně nejlepší chvíle teprve přijdou: děti mohou dřevo samy opracovat ostrými nástroji. Doslova se jim mění pod rukama – škrabkou oškrábou kůru a najednou je tu úplně jiná barva. Některé klacky jdou oškrábat snadno, jiné hůř, některé se během tvoření zlomí. Děti samy – a fantastické je, že opravdu spontánně, bez našeho zadání – sledují, jak se který druh dřeva chová, jaké klacky se snadno lámou, které jdou dobře oškrábat a které jdou obrousit brusnou houbičkou úplně do hladka. Hovoří spolu o tom, co objevily, navzájem si ukazují výsledky svých pokusů a své práce. Pomáhají si navzájem najít vhodnější materiál, opravují si držení nástrojů. Učí se tak, jako se učily desítky generací dětí v minulosti – hrou, spoluprací, pozorováním.

Různých triků, tipů z praxe a „vychytávek“ pro bezpečnou práci (i velmi malých) dětí s nástroji je nepřeberné množství. Některé popisujeme v metodice tvořivé hry, která je k dispozici na e-shopu Muzea Říčany, s dalšími vás rádi seznámíme na našich akreditovaných workshopech – ať už u nás v muzeu nebo přímo ve vaší škole či školce. Pravidlům tvořivé hry a způsobům, jak ji zavést do praxe, se také budeme věnovat v některém z příštích čísel časopisu.

Petra Skřivánková