Kovářství patří k nejstarším řemeslům a patří i do nejstarších dějin městečka Říčany. Ve středověku kováři roztápěli výheň v kovárnách postavených daleko od ostatních domů, aby je ohněm neohrozili. Později se kovárny staly součástí městské zástavby. V 18. a 19. století stávala obecní kovárna přímo na náměstí napravo od hlavního vstupu do radnice.
Kovářská živnost zanikla stejně jako ostatní s nástupem poměrů po únoru 1948. Jak dokládají dobové fotografie a vzpomínky pamětníků, do té doby se pravidelně ozýval zvuk kovadliny z několika říčanských ulic. Vybavení pro práci s kovaným železem leckde zůstalo, ale sloužilo majitelům už jen v jejich domácích dílnách. Na procházkách po Říčanech se dnes setkáte s jednou původní kovárnou.
V dnešní Olivově ulici byly kovárny dvě. Ta větší se nacházela v Olivově čp. 226 (nedaleko Říčanského pivovaru, který má stejné číslo). V roce 1892 ji založil kovář a podkovář Josef Jahelka. A nežil jen svým řemeslem. Podílel se na vzniku městského vodovodu a s manželkou Annou byl činný v místním Sokole.
Později měl tuto dílnu pronajatou Jaroslav Bartůněk, který si pak postavil vlastní kovárnu nad Marvánkem směrem ke Světicím. Tam v šedesátých a sedmdesátých letech pracoval i na menších zakázkách pro podniky a o sobotách koval koně. Přátelům ochotně překoval například rýč nebo sekeru. Dneska už tento dům neexistuje, v tomto místě je nová zástavba.
V Olivově ulici naproti dvorku Růžku, v proluce, ve které parkují auta, stával statek rodiny Novotných a kovárna Jana Židlického. O zřízení kovárny požádal už v roce 1769 kovář Jakub Vach. Na konci 19. a ve 20. století byla spojena s rodinou Židlických.
Z výučního listu Jana Židlického, který patří do sbírky Muzea Říčany, můžeme vyčíst, že se kovářskému řemeslu učil tři roky v Českém Brodě. List byl vystaven v lednu 1881. Statek a kovárna byly zbourány na konci sedmdesátých let.
Kovářská dílna, už je také zbouraná, bývala v Podskalí podél potoka. Stále čitelný je nápis Kovárna na domě na rohu Wolkerovy a Kolovratské ulice. Tady kraloval kovář Kroupa. Na kovárnu vzpomíná Květuše Nezbedová, která prožívala dětství v této části Říčan na konci čtyřicátých a v padesátých letech: „To byl zážitek, protože jsme koukali, jak se kovají koně. Ta kovárna byla taková tajemná. Svítil tam oheň, namáčely se žhavý podkovy do vody a tak to tam zvláštně vonělo železem.“ Podobné zážitky měla o desítky let později i její dcera. Tady kovářská dílna fungovala, byť v malém domácím provozu, ještě v osmdesátých letech. Zdejší kovář ztělesňoval pro starousedlíky sílu a autoritu. V některých rodinách se dokonce říkalo dětem, když se kroutily u stříhání nehtů: „Tak pudeš ke Kroupovi!“
Máte-li vlastní vzpomínky na kovárny a kováře, budeme rádi, když se nám ozvete do muzea.
Renata Skalošová, Muzeum Říčany,
s přispěním Zdeňka Vávry
