Muzejní depozitáře jsou tajuplná místa, která skrývají předměty s roztodivnými osudy, a práce muzejního historika v nich nikdy nekončí. Často naopak přináší nová fascinující odhalení a rozkrývá záhady, které by nikdo nečekal. Mezi takové záhady patří i původ sady tří „pravěkých“ nádob, které si můžete prohlédnout na obrázku. Podle našich záznamů nádoby ve třicátých letech 20. století do sbírek zdejšího muzea daroval obchodník Přerost z domu čp. 5 na říčanském náměstí. Jeho dcera později uvedla, o tom máme záznamy v muzejních inventárních knihách, že tyto nádoby byly po koupi domu nalezeny ve sklepním výklenku. Jaká šťastná náhoda, že?
Celá tato sada ale z historického a archeologického hlediska nedává smysl. Na první pohled i laika zaujme, jak kompletní nádoby jsou. Z pravěkých nádob často nacházíme jen úlomky, střepy, jednotlivé prvky. Najít střepy, z nichž se dá bez většího úsilí sestavit celá nádoba, je vzácné. A ačkoliv i zde nacházíme několik dosádrovaných míst, objev takto kompletních keramických předmětů by byl unikátní. Ale dobrá, možná měl pan Přerost prostě štěstí.
Co je ale už jen těžko vysvětlitelné, pokud odhlédneme od toho faktu, že samotný objev pravěké keramiky v původně středověkém sklepě je nelogický, je výzdoba a samotný tvar nádob. Nádoby vykazují znaky různých neolitických kultur, které od sebe dělí tisíc let. Jak je možné, že se nálezy tak odlišných kulturních vrstev našly na jednom místě? Nádoba vlevo (u nás označená jako A282) je zdobená ve stylu tzv. kultury s vypíchanou keramikou. Ta ale nepoužívala pásková ucha, která jsou vlastní spíše středověkým džbánům než pravěkým nádobám. Prostřední nádoba (A284) je zase naprostý patvar. Výzdoba by nás vedla na stopu kultury s lineární keramikou, ale víme jistě, že ta nevytvářela nádoby takového tvaru. A konečně nádoba vpravo (A283) – to už je doslova „freestyle“. Ani tvar, ani ucha, ani zdobení v podobě vrypů nemají v keramice kultur doby kamenné obdoby. Jedná se tady o opravdový unikát, který bourá základy toho, co víme o pravěku?
Nedůvěru vzbuzuje také fakt, že nádoby jsou vypálené z identického materiálu. A to navíc dost mizerně. Není možné, aby kultury natolik od sebe vzdálené vytěžily, zpracovaly a vypálily stejnou (navíc nekvalitní) hlínu. Pravěké kultury od sebe kromě již zmiňovaného odlišuje také právě typ používaného materiálu a technologie výpalu. V tomto případě ale jako by ustrnul vývoj a všechny nádoby byly vypáleny stejně, a to navíc nekvalitně a mělce. My naopak víme, že keramiku lidé neolitu vypalovali tak, aby něco vydržela. Proto je obvykle spíše hnědá nebo černá.
Sečteno a podtrženo, nyní asi zklameme všechny fanoušky senzací. S pravděpodobností hraničící s jistotou se totiž ve všech třech případech jedná o podvrh. Falzifikát. Podvod. Prostě a jednoduše se zdá, že někdo, kdo zběžně prolétl archeologickou učebnici a možná se byl podívat v expozicích Národního muzea, „upatlal“, co mu připadalo jako nejvěrnější možný obraz pravěké keramiky.
To není až tak neobvyklé. Zkušenosti s podvrhy nalezenými ve svých sbírkách mají mnohá muzea. Obvykle se jedná o předměty nabyté v době, kdy ještě znalost archeologie nebyla v muzeích na takové úrovni jako dnes a nebylo jednoduché poradit se se zkušenými odborníky. Od té doby takové podvrhy leží v našich depozitářích.
Například v muzeu v Žatci se takto v polovině minulého století čile obchodovalo se „zaručeně pravými pravěkými venušemi“. Až na to, že je doma na koleni vyráběl pán, který si na tom lidově řečeno slušně namastil kapsu. K dobru spravedlnosti budiž uvedeno, že se mu na jeho podvrhy nakonec přišlo a falzifikátor se dočkal relativně tvrdého trestu.
Také v případě těchto nádob se dávný říčanský muzejník nechal napálit. Dovedeme si ale představit, že bylo lákavé do sbírek takový dar přijmout. Které město by nechtělo mít ve sbírce tak unikátní a krásné nálezy? Kdo je autorem těchto falz, to už se asi nikdy nedozvíme. Mohl to být sám majitel domu U Přerostů? Mluvili jsme s jeho vnukem, který nám dědečkovi vyprávěl. Byl to prý bonviván, elegantní pán se zájmem o kulturu, který navštívil i mnohé zahraniční krajiny. Podle pana vnuka prý není vyloučeno, že falza vyrobil přímo jeho předek. My o tom ale můžeme jen spekulovat. Jaké by mohly být jeho motivy? Upozornit na svůj nový obchod, v jehož sklepení se našel poklad? Pozvednout národní cítění v době, kdy se nad Evropou stahovala mračna nacismu a fašismu? Zajistit pro Říčany prestiž, kterou s sebou takový nález v obci historiků jistě mohl přinést? Netušíme.
Někdy se musíme smířit s tím, že některé situace zůstávají bez objasnění. Motivy dávného falzifikátora pravěké keramiky patří mezi ně. Záhada „pravěkých“ hrnců z říčanského sklepa nám zůstane zřejmě navždy skryta.
Radek Holodňák
