Představujeme špeky
z depozitáře
Špek sezóny je k vidění v otevírací době Muzea Říčany.
Aktuální špek sezóny vystavujeme do 30. 12. 2023 a poté od 10. 2. do 29. 2. 2024 a jeho prohlídka je zdarma. Od 11. 3. 2024 se můžete těšit na Nešťastné objekty.
Nenechte si ujít doprovodnou přednášku s naším historikem Radkem Holodňákem. Vydáme se napříč historií člověka a smrtonosných nástrojů, které v historii vyráběl. Přednáška proběhne 7. prosince 2023 od 18 hodin a sledovat ji můžete i online na našich sociálních sítích.
Katalog pro fajnšmekry obsahuje detaily k právě vystavovaným sbírkovým předmětům.
Zvířata, která zabíjejí jiné živočichy, nazýváme predátory. Jako kořist si vybírají živočichy jiného druhu, ale mnohdy i toho vlastního. Přesto však žádné stvoření nezdokonalilo svou schopnost zabíjet tak jako člověk. A vyvinul k tomu speciální nástroje – zbraně. Lidská historie je od prvního užití balvanu k proražení lebky druhého jeskynního člověka historií zdokonalování zbraní. A my tak můžeme sledovat historii lidstva, v níž je lidská ruka neodmyslitelně spjata s držením vražedných nástrojů. Lidé se stali mistry zabíjení.
Život v neustálém strachu a ohrožení. Taková byla existence našich předků v dávném pravěku. O život pračlověku usilovaly přírodní živly, nemoci, paraziti, zvířecí predátoři i příslušníci znepřátelených tlup a kmenů. Můžeme předpokládat, že užití kamenných předmětů k násilí mohlo být úplně prvním způsobem, kdy člověk využil nějaký nástroj. Předtím než začal kameny využívat k práci, s nimi zřejmě zabíjel. Ať už v sebeobraně, nebo v agresi. Vývoj zbraní od té chvíle nepřetržitě pokračuje až dodnes, kdy nabírá absurdního rozměru a leckdy cítíme, že se sami nacházíme na prahu sebezničení.
Nejstarší archeologický nález, který souvisí s použitím kamenných nástrojů k násilnému činu, pochází z Etiopie. Před třemi a půl miliony lety tlupa hominidů skupiny australopithecus afarensis zaryla své kamenné nástroje do kostí zvířat, které připomínaly dnešní krávy či kozy. Není jisté, zda australopitékové zvířata přímo skolili, ale víme, že zanechali otisky svých ostrých kamenů v kostech zvířat, když se snažili dostat k jejich morku, který pro ně byl mimořádně výživným zpestřením jídelníčku.
První nezpochybnitelný důkaz lidského násilí pochází z Německa a je 400 000 let starý. Archeologové nalezli kostru koně, která jasně dokazovala, že zvíře bylo zabito oštěpem. V té době už byl tedy člověk zkušeným lovcem. A násilí mezi lidmi navzájem? Posuňme se o dalších 200 000 let směrem k současnosti. Nejstarší známou obětí pokusu o vraždu byl muž žijící na území dnešní Číny, který utrpěl tříštivé zranění lebky – někdo mu tupým předmětem rozdrtil pravý spánek. Zajímavé je, že toto zranění nebožák přežil a žil ještě dlouho poté. Antropologové totiž rozpoznali, že rána se zhojila. Přesto se jedná o nejstarší důkaz použití zbraně proti člověku v historii.
Pravěkým lidem brzy došlo, že kameny mohou opracovávat. Při troše snahy dosáhli kýženého tvaru, ať už šlo o pěstní klíny, hroty, sekerky nebo nože. První mezinárodně rozšířenou zbraní byl pazourek. Tento kámen z oblastí podél Severního moře se začal šířit po celém světě jako ideální materiál pro výrobu ostrých hrotů. K výrobě větších nástrojů a zbraní, například palic, se používaly velké, tvrdé kusy balvanů nebo oblázků nalézaných v korytech potoků a řek. Takzvaný chopper (sekáč) později zdokonalený v pěstní klín a podobné primitivní nástroje představoval po miliony let technologický vrchol.
Člověk ale stále přemýšlel, jak svou sílu co nejvíce znásobit. A tak ho napadlo vytvořit násadu nebo topůrko. Švih, který tím získal, učinil ze sekeromlatů nejenom dokonalý nástroj pro opracování dřeva, ale také k zabíjení. V Evropě první podobné nástroje pocházejí asi z 5. tisíciletí př. n. l.
Revoluci ve výrobě nástrojů a zbraní představoval objev bronzu. Lidé pozdní doby kamenné přišli na to, že tavením lze z určitých hornin získat tvárný kov, který lze kout do požadovaných tvarů. Takové nástroje byly pevné a nebývale ostré. Ačkoliv zpočátku tohoto objevu využívali spíše šperkaři při výrobě spon, náhrdelníků nebo náušnic, člověku brzy došlo, že právě kov je budoucností zabíjení. V době bronzové, v Evropě datované do období 2300 – 800 let př. n. l., se naplno rozjíždí výroba bronzových nástrojů. Ty se začínají specializovat a odlišovat. Člověk přichází na to, že k zabíjení se lépe hodí meč než motyka. Dochází tak k definitivnímu oddělení pracovních nástrojů a zbraní, tedy nástrojů, které nemají žádný jiný účel, než aby zabíjely.
Možná trochu paradoxně mluvíme o době, kdy lidé začínají přecházet z lovecko-sběračského způsobu života k životu zemědělskému. Zdá se vám, že takový život je klidnější, jistější a že tedy musí zahrnovat také méně násilí?
Kdepak. Opak je pravdou. Pěstování obilí a dalších plodin bylo další revolucí té doby, která naprosto změnila způsob lidského života. Smyslem a zároveň podmínkou takového způsobu obživy je totiž uchovávání přebytků toho, co vypěstujete. Abyste mohli napřesrok zasít, musíte vypěstovat více obilí, než během sezony spotřebujete. A tyto přebytky – osivo – musíte někde bezpečně ukrýt a chránit. Poprvé v lidské historii tak vzniká hospodářství postavené na přebytku. A přebytek znamená kořist, po které prahnou ti, kteří onen přebytek sami nemají. Doba bronzová je tak dobou vzniku prvních kmenových království, v nichž se vyčleňuje třída lidí zaměřených jen a pouze na umění boje. Bylo třeba, aby se lidská společnost začala rozdělovat a specializovat. Jedni obilí pěstovali, druzí jej chránili. A ti všichni mezi sebou obvykle sváděli krvavé boje. Kdo měl více lepších zbraní, ten získal obilí svých soupeřů. Ze zabíjení se stal způsob života a ze zabijáků vzešli vládci svých kmenů.
V období mezi 7. a 6. stoletím př. n. l. se do Evropy dostává objev železa. Zbraně té doby jsou tvrdší, ostřejší, dokonalejší. Většinu bitev starověku rozhodovaly meče, oštěpy, kopí a hroty šípů. Dále se prohlubuje profesní specializace. Se zdokonalováním zbraní jde ruku v ruce zdokonalování opevnění tehdejších hradišť, ze kterých později vzniknou pevnosti a kamenné hrady. Už nejen samotní válečníci, ale i stratégové si začínají lámat hlavu nad tím, jak bojovat, aby získali co největší strategickou výhodu. Jako by nestačilo, že na bitevním poli nezabíjely pouze zbraně, ale především infekce, které zranění z bitev provázely. Zemřít rychle na pradávném bojišti mohl být mnohdy ten lepší scénář. Tím horším bylo umírat dlouhé týdny a měsíce na infekce způsobující otravu krve nebo gangrénu končetin.
Další revoluce přišla za hrůzyplného hřmění. Evropou se rozšířil objev střelného prachu. Odpradávna ho používali v Číně k výrobě ohňostrojů, a právě odtamtud ho dávní cestovatelé přivezli až k nám. V Evropě se od konce čtrnáctého století začal používat jako nejzákladnější vojenské vybavení. Husitské války, tolik spjaté i s osudem našeho říčanského hradu, byly prvním evropským vojenským konfliktem, v němž se naplno využívaly střelné zbraně. Nejprve šlo o neohrabané a těžké ručnice a píšťaly nebo těžkotonážní děla, ze kterých bylo možné vystřelit jen několikrát denně. Ale cesta k vývoji nového typu smrtonosných zařízení už byla otevřená. Budoucnost válečnictví spočívala v puškách a kanónech. A vývoj se neustále zrychloval.
Už o jedno století později byly dlouhé palné zbraně standardní výbavou všech evropských armád. Používaly se muškety a arkebuzy, tedy jednoranné pušky s křesadlovým zámkem. Zajímavé je, že zde na scénu znovu přichází pazourek – tento kámen, který snad, jak se může zdát, patří pouze do pravěku, se v křesadlových zbraních znovu objevuje jako materiál, který vzájemným škrtáním vytváří jiskru potřebnou k zažehnutí střelného prachu.
Přesuňme se do devatenáctého století. V něm byl puškařskými mistry vynalezen perkusní zámek, který urychlil nabíjení pistolí a pušek. Už v roce 1835 byl sestrojen první bubínkový revolver, který známe z westernových filmů, a o necelých 30 let později R. J. Gattling postavil první rotační kulomet. Devatenácté století bylo obdobím rozsáhlých velmocenských střetů, koloniálních výbojů, revolucí a zvratů. To vše urychloval právě překotný vývoj zbraní. Zatímco devatenácté století můžeme nazývat stoletím, v němž zbraně a vše kolem nich představovaly regulérní řemeslo, století dvacáté už je dobou, kdy je výroba zbraní průmyslovým odvětvím. Masová výroba zbraní jako by předznamenala masové vraždění na frontě první světové války nebo mechanické odlidštěné vraždění v koncentračních táborech o dvacet a více let později. Ještě na počátku dvacátého století byla letadla technologickým zázrakem, ale už v roce 1945 shodila atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Ve vojenských konfliktech zemřely desítky milionů lidí a lidská schopnost vraždit narostla do absurdních rozměrů. Atomové zbraně jsou schopné v několika minutách vyhladit veškerý život na Zemi.
Historie zbraní a násilí bohužel nekončí. Mírové snahy, s nimiž skončila studená válka, selhaly a svět se opět nachází na pokraji velkého konfliktu. Lokální války a šarvátky propukají po celém světě. A o to horší jsou, čím lepší jsou zbraně v nich používané. V naší současné expozici Špeku sezony vidíte ukázky souvislé linie ve vývoji předmětů, jimiž se lidé zabíjeli. Od sekeromlatu k pancéřové pěsti. Nyní je jen na nás, jak budeme v tomto vývoji pokračovat. V sázce je naše planeta i osud lidstva. Nezbývá než doufat, že se všechny šrámy způsobené válkami a boji jednou zahojí stejně jako ona tržná rána na spánku čínského pračlověka.
