Z říčanské rodiny Chmelovy vzešla řada významných osobností. Patří k nim i Vladimír Chmel, vnuk zdejšího oblíbeného řezníka Josefa Chmela, bratranec známé divadelnice Vlasty Tískové. Do jeho osudu výrazně zasáhly politické změny po druhé světové válce.
Narodil se 13. října 1901 v Praze do rodiny úspěšného konstruktéra Jaroslava Chmela a jeho ženy Valerie rozené Tučkové. Byl nejstarší z pěti dětí. Rodiče jej vedli k vlastenectví, dobrým způsobům a morálním zásadám. Pěkné sourozenecké vztahy v této rodině dokládá dochovaná korespondence. Na pohlednici z období první světové války, kdy Vladimír pracoval v Záhřebu, například mladšímu bratru Jaroslavovi laskavě vysvětluje, proč mu nemůže přivézt želvu, kterou by si přál.
Vladimír absolvoval čtyři třídy reálného gymnázia v Praze a poté nastoupil na dvouletou obchodní školu do oboru řezník a uzenář. Uplatnění našel u firmy K. Rabas a syn ve zmiňovaném Záhřebu a také u svého strýce Otakara v Praze, který vedl velkoobchod s „masem, salámy a tuky“.
Stejně jako ostatní členové v široké rodině miloval hudbu. Vycítil, jaká hudba se bude líbit, a uměl ji prodat – v roce 1925 se totiž jeho život spojil s gramofonovými deskami. Nejprve působil u československé pobočky americké firmy Columbia, kterou vedl Josef Vrba. Zde řešil nákup gramodesek, gramofonů s příslušenstvím v cizině a jeho distribuci. Řídil také nahrávání českého repertoáru.
Na začátku třicátých let došlo ke spojení firem Columbia a anglické společnosti The Gramophone Company (GC), které tímto krokem vytvořily koncern EMI. V souvislosti s následnými organizačními změnami Vladimír Chmel po deseti letech firmu opustil a otevřel si vlastní obchod s gramodeskami v pražské Železné ulici. Nabízel nahrávky vážné hudby od světových hudebníků a měl stálou klientelu. Jaký byl obchodník? Vladimír byl velice společenský a zábavný člověk a ovládal hned několik cizích jazyků (srbochorvatštinu, angličtinu, němčinu a částečně francouzštinu.) Byl vždy pečlivě upraven a na co sáhl, tomu se věnoval na sto procent.
V roce 1932 se po dvouleté známosti oženil s Růženou rozenou Dvořákovou, rodačkou z Vysočiny a dámskou krejčovou. Seznámili se v kině. Jak vypráví jejich jediná dcera Vladimíra (1946), sedli si tenkrát vedle sebe a padli si do oka. Rodiče vedli Vladimíru k hudbě, navštěvovali spolu operu. Dokonce jí zaplatili baletní hodiny u primabaleríny, madam Zabylové. Vladimír Chmel vášnivě rybařil, chytal ryby i na Jurečku. Rád poslouchal operu a věnoval se také tvorbě textů, otextoval například píseň od Františka Poupěte Cestička k Mayrovce. Byl velkým fanouškem fotbalové Slavie, ve třicátých letech se angažoval i jako fotbalový funkcionář.
Rok 1937 mu přinesl velkou profesní změnu. V té době hledala společnost GC soukromého podnikatele, který by měl na starosti její generální zastoupení a správu firemního skladu pro Československo. Z osmadvaceti uchazečů si společnost vybrala právě Vladimíra Chmela. Protože si společnost žádala vysokou finanční jistinu, obrátil se na svého zákazníka Rudolfa Pollerta a spolu s ním nakonec mohl jako obchodní ředitel založené firmy zastupovat zájmy anglické gramofonové společnosti. Měl na starosti výběr nahrávek, uzavírání obchodů a propagaci. Jeho výdělek byl stanoven na 1000 korun měsíčně. Zároveň mu měla být vyplácena i prémie ve výši 2,75 procent z celkového obratu, pouze však při prodeji 70 000 kusů. Už první rok tento počet výrazně překročil (120 000 kusů). Přispěla k tomu jistě i velmi úspěšná nahrávka španělského violoncellisty Pabla Casalsa s Dvořákovým violoncellovým koncertem h mol. Dále spolupracoval s klavíristou Rudolfem Firkušným, dirigentem Rafaelem Kubelíkem a šéfdirigentem České filharmonie Václavem Talichem. Umělce vozil do Londýna, Vídně nebo Berlína, kde byla k dispozici potřebná aparatura. V létě 1938 se mu ji podařilo získat do Prahy, bylo to ale ve špatnou dobu. Krátce před vznikem protektorátu ji musel vrátit.
Kvůli politickým změnám a židovskému původu Rudolfa Pollerta se Vladimír Chmel od března 1939 formálně ujal vedení firmy. Pollert zůstává tichým společníkem. V roce 1942 byl ale deportován do Terezína a už se nevrátil. Do jeho odjezdu mu firma vyplácela domluvený podíl na zisku.
Ve válečné době si Vladimír poradil se vším, co okolnosti přinesly. Investoval vlastní peníze, aby vznikaly nahrávky českého repertoáru. V roce 1942 na něj přišlo udání, že zaměstnává Žida a vyšetřovalo ho gestapo. V roce 1944 ho vyšetřoval finanční úřad. Nejtěžší období jeho života ale mělo teprve přijít. Po válce, od září 1945, byl ustanoven prozatímním národním správcem GC. Své služby nabídl ministerstvu průmyslu při organizování státní výroby desek. Stal se druhým náměstkem Josefa Haši, od ledna 1946 generálního ředitele národního podniku Gramofonové závody (GZ n. p.) a také prozatímního zplnomocněnce ministerstva informací „pro výrobu a exploataci gramofonových desek“. Právě tento člověk stál za následným uvězněním Vladimíra Chmela a za těžkostmi, které přispěly k jeho předčasné smrti.
Na Chmela byl ještě před únorem 1948 vyvíjen stále větší tlak, aby byl majetek a práva anglické firmy, kterou zastupoval, převedena do národního podniku. Dokonce se tak i protiprávně stalo. Josef Haša na Chmela svaloval vinu mj. za nevydařené londýnské jednání s anglickým koncernem EMI. Chmel měl v té době podporu svých zaměstnanců (kteří se za něj postavili v písemném prohlášení). Další obvinění přišlo záhy, kdy prý poškozoval dobrou pověst GZ n. p. tím, že úmyslně a mylně informoval o majetku jím spravované firmy. Dopisem ministerstvu Chmel vše vysvětlil. V lednu 1948 se však dočkal dalšího Hašova útoku; tvrdil, že Vladimír Chmel je agent, který do ciziny zasílá informace o hospodářství republiky. Jak jinak si vysvětlit, že je schopen rok platit reprezentační kancelář na Václavském náměstí i personál? Po domovní prohlídce z 2. února 1948 je případ CHMEL předán Státní bezpečnosti v Praze. Zajištěné dokumenty jsou přezkoumány a výsledkem je způsobená finanční škoda ve výši 3,7 milionu korun. Hned druhý den po převratu, 26. února 1948, je Vladimír Chmel zatčen. Po třech dnech je propuštěn, ale protest ze strany Gramofonových závodů jej opět zavede do vazby. Tam setrvává čtrnáct měsíců. Jeho sestra Marie provdaná Balabánová se snažila, bohužel neúspěšně, o jeho dřívější propuštění.
O rodinu se v té době starala (a stejně tak i později) Růžena Chmelová. Šila pro zákaznice, za kterými jezdila domů. Po propuštění z vazby Vladimír vypomáhal při žňových a sklizňových pracích a od října 1949 byl zaměstnán jako plánovač u Pražských pekáren a mlýnů. Hlavní líčení u Okresního soudu trestního v Praze proběhlo 14. ledna 1950 a skončilo zproštěním viny a výrokem, že škodu utrpěl obviněný.
Nicméně prokuratura se odvolala a Josef Haša se postaral o to, aby znalci u soudu tvrdili, co chtěl: Chmel je zloděj státního majetku a prováděl machinace proti znárodnění. Krajský trestní soud vynesl rozsudek, který Vladimíra Chmela v červnu 1951 poslal na dva a půl roku do vězení. Díky amnestii a předchozí vazbě si svůj trest odseděl ještě v rámci roku 1951. V roce 1952 ovšem ztratil právo pobývat v pražském bytě na Smíchově a jeho rodina měla žít v horské vesnici Neratov v okrese Žamberk. Po přímluvě zaměstnavatele a za pomoci příbuzného jim bylo povoleno přestěhovat se do Říčan. Chmelovi bydleli v neudržovaném a vlhkém bývalém rekreačním domě v Domažlické ulici, bez záchodu a tekoucí vody. Zato s velice nepříjemnou paní domácí. Vladimír Chmel pak za prací dojížděl do sodovkáren v Praze-Holešovicích.
Zemřel 16. července 1957 v nemocnici na Karlově náměstí, poté co ho definitivně zradilo srdce. Místem jeho posledního odpočinku se stal říčanský hřbitov, tam odpočívá i jeho milovaná manželka Růženka.
Šárka Vydrařová
Jako zdroj informací pro tento text byly využity seriál Gabriela Gössela „Obchodník gramodeskami Vladimír Chmel“ publikovaný v Týdeníku Rozhlas (2004) a rozhovor s dcerou Vladimíra Chmela Vladimírou Urbanovou.
Foto: archiv Vladimíry Urbanové
