Před 125 lety, 16. září 1898, zemřel ve věku nedožitých třiačtyřiceti let úspěšný továrník z rodiny Chmelovy. Té už jsme se na stránkách Kurýra věnovali. Antonínovým tatínkem byl v Říčanech oblíbený řezník Josef Chmel. Jeho nevlastními bratry pak operní pěvci Otakar a Václav a také úspěšný konstruktér Jaroslav.
Antonín Chmel se narodil 18. října 1855 v prvním manželství Josefa Chmela. Maminka Kateřina pocházela z Jimramova. Za svůj poměrně krátký život se dokázal prosadit v řemesle, které se u nich v rodině předávalo po generace. Znalosti nabyl v Praze a ve Vídni. Jeho současníci ho v Národních listech roku 1898 popsali jako „pilného, neúmorného přičinlivého českého živnostníka, který výhradně jen vlastní silou a energií domohl se poměrně rychle značného jmění a stal se majitelem továrny“.
Ještě předtím si v roce 1876 otevřel v Praze obchod na rohu Havlíčkovy třídy a Tylova náměstí. V té době zdokonalil recepturu Františka Zvěřiny na pražskou šunku a na její výrobě si dával skutečně záležet. Využíval české kvalitní maso, vybrané vodní prameny a pečlivě dodržoval výrobní postup. Kvalita tohoto výrobku mu otevřela dveře nejen na rakouský, ale i na bavorský nebo rumunský dvůr. Zvyšující oblibu jeho výrobků dokládá i fakt, že jeho rozvíjející se závod měl několik poboček, například v Karlových Varech, kde ji vedl bratr Václav.
Antonín Chmel byl ve svém oboru považován za velkého znalce. Aktivně se podílel na činnosti živnostenských organizací a hájil zájmy svého stavu všude, kde mohl. Také v zastupitelstvu města Královské Vinohrady. Byl aktivním sokolem, finančně podporoval a udržoval jeho pražský hudební sbor. Rád se účastnil výletů domácích i do ciziny, například do Francie, kterou si oblíbil. Jeho dobročinnost pocítily říčanské děti, které se účastnily Zemské jubilejní výstavy v Praze (1891). Ve školní kronice se píše, že byly „na posilněnou podarovány p. Antonínem Chmelem, rodákem zdejším a uzenářem z Vinohrad, chutnými párky“. Přes padesát děti ze zdejší školy se mohlo vypravit i na další, tentokrát Národopisnou výstavu (1895). K večeři tehdy dostaly uzenky.
Když Antonín Chmel po třídenní srdeční slabosti v poměrně mladém věku zemřel, psalo se o něm v Národních listech, že to byl „rázovitý, sympatický zjev z naší společnosti, pravý zástupce středních vrstev, uvědomělý, jenž prožil život plný energické činnosti a úspěchů“. Podařilo se mu totiž vybudovat „První českou akciovou továrnu na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel“ na Královských Vinohradech, která v té době patřila k největším v Čechách a byla velice moderní a dál se rozrůstala. Jen pro představu: zatímco v roce 1898 zde pracovalo na třicet dělníků, o třicet let později (v roce 1929) jich bylo už přes dvě stě. A k tomu ještě tři desítky úředníků. Za projektem moderního závodu stál architekt Josef Martin, který v areálu Na Zvonařce počítal i s nájemními byty. Jeden z nich si pronajal například malíř Luděk Marold.
Podnik i po Antonínově smrti nadále prosperoval. Chmelova manželka Josefa, se kterou měl jedinou dceru, se provdala za dlouholetého ředitele podniku Jana Šimáčka. Podařilo se jim zrealizovat Antonínovu myšlenku na vývoz za oceán, a tak pražskou šunku dováželi do USA, Kanady nebo Austrálie. Továrna fungovala také v těžkých momentech moderních českých dějin, v období první světové války, za hospodářské krize i v době opětovného světového válečného konfliktu. Nové politické zřízení po roce 1948 a jeho snahy v podobě znárodnění byly ale pro závod likvidační. Výroba vyhlášené pražské šunky skončila v roce 1950. Stejně o něco později dopadly salámy a špekáčky.
Po otevření největšího masokombinátu v ČSSR v roce 1977 v Písnici byla ukončena i výroba Na Zvonařce. Zdejší areál byl v druhé polovině devadesátých let přebudován na byty a Chmelova vila na hotel Palais art Hotel Prague. V hale hotelu najdeme olejomalbu od Ferdinanda Váchy, která zachycuje Antonína Chmela a je tak trvalou památkou na tuto jedinečnou osobnost.
Šárka Vydrařová
Jako zdroj informací pro tento text byly využity: Wikipedie, veřejně přístupné matriky, školní kronika 1. ZŠ Říčany, Víkend příloha Práva z 9. října 2020, Národní listy ze 17. září 1898.
