Václav Brunclík, otec letce Zdeňka Brunclíka, o kterém jsme psali v prázdninovém čísle městského věstníku, byl truhlářský dělník z Podkrkonoší. Do Říčan přišel po první světové válce za prací společně s Jindřichem Hoftou, kterého čtenáři znají ze vzpomínek jeho syna Dalibora. Oba mladí muži byli do roku 1923 zaměstnáni v truhlářství pana Bartáka.
Václav pocházel z městečka Lomnice nad Popelkou. V roce 1927 se do Říčan přistěhovala jeho manželka Zdenka s tehdy ročním synem Luďkem. V Říčanech se o čtyři roky později narodil mladší syn Zdeněk. Bydleli v nájemním bytě v domě pana Víta v Řípské ulici čp. 610. Pan Vít byl válečný invalida, prodavač ve velkoobchodě s tabákovým zbožím Abalda, na hlavní ulici z náměstí směrem dolů ke hřišti (dnes Široká).
Veřejně aktivní Václav Brunclík, ve třicátých letech vedoucí říčanských skautů, se už v roce 1939 zapojil do protifašistického hnutí, po prozrazení ho v březnu 1941 zatklo gestapo. Syn Zdeněk vzpomíná na okamžiky, kdy Němci vtrhli do domu: „Spletli se a vrazili nejdříve k domácím dole. Pak byl dupot po schodech a k nám vrazili tři gestapáci. Obrátili náš byt naruby, všechno prohledali. První zapnuli rádio a kontrolovali, jestli tam nemáme frekvenci vysílání z Anglie. Vyházeli peřiny a polštáře. Máma měla pod hlavou knihu Johna Reeda Deset dnů, které otřásly světem. Tu hned zabavili. Pod kanapem, na kterém spal Luděk, nám táta každému udělal velký šuplík na školní věci. V Luďkově našli prak a hned chtěli vědět, na co používá. Také ho hned zabavili. V kredenci uprostřed bylo vytahovací prkno na nudle. Vytáhli ho ven, ale nepodívali se zespoda. To bylo naše štěstí poprvé. (Gestapo neobjevilo ani další skrýše. pozn. M. V.). Zespoda byly napínáčky připnuty odbojové tiskoviny, včetně ilegálně vydávaného Rudého práva.“
Když řádění skončilo, Václava odvedli: „Nevěděli jsme kam. Máma druhý den zjistila, že gestapo má vedení v Českém Brodě. Luděk musel jet do práce, učil se v Hostivaři v Kameníčkově Volmance. Máma mne vzala s sebou a jeli jsme do Českého Brodu na gestapo. Pustili nás do chodby v prvním patře a přivedli tátu. Na rukou měl řetízky. Nechali nás s ním asi 10 minut mluvit a museli jsme odejít. Ta chodba byla dlouhá a na konci měla okno na hlavní třídu. Venku jsme se zastavili a dívali se nahoru. Tátu pustili k oknu a s těma rukama se řetízkem nám ještě naposledy zamával. To jsem ho naposledy v životě viděl. Bylo mně necelých 10 let.“ – Vypráví Zdeněk Brunclík.
Jeho otec prošel nejdříve Terezínem, u soudu v Berlíně byl odsouzen na šest let a postupně zařazen do koncentračních táborů Zwickau a Bautzen. Během věznění dostal tuberkulózu a ve zbědovaném stavu byl převezen do trestnice Mírov (Strafgefängnis in Mürau), kde vězně osvobodila Rudá armáda. Těžce nemocní byli v květnu 1945 přesunuti do Zemské nemocnice v Olomouci, kde jich mnoho zemřelo. Mezi nimi také Václav Brunclík. Byl pochován s ostatními ve společném hrobě na olomouckém hřbitově.
Ve Václavově pozůstalosti se dochovalo přes sto skleněných fotografických desek zachycujících kromě rodiny i dění v Říčanech a činnost říčanských skautů, např. tábor v Novém Městě nad Metují v roce 1934. O skautské dokumenty projevili zájem říčanští skauti Mirko Veselý-Balú a Roman Šantora-Bobo, vedoucí skautského archivu Skautského institutu, z. s., který je složkou organizace Junák – český skaut. Rodinné dokumenty budou věnovány Muzeu Říčany. Na základě pamětí Zdeňka Brunclíka vzniká příběh jeho otce pro skautský seriál „Hrdinové války“.
Miroslav Vrabec
Rodinné souvislosti
Jan Brunclík, Václavův bratranec, byl zatčen v roce 1943 spolu s manželkou Janou. Gestapo při razii v Praze dne 15. 7. 1943 zatklo i jejich syna Stanislava, za protektorátu člena III. ÚV KSČ a ve třicátých letech redaktora Haló novin, Rudého práva a Tvorby, účastníka protifašistického kongresu evropské mládeže v Paříži v roce 1937, překladatele z francouzštiny a němčiny. V Drážďanech byl 16. 12. 1943 odsouzen k trestu smrti a v únoru 1944 popraven. Zatčena byla i jeho manželka Antonie, která věznění přežila.
