Volnost, hra, tvořivost a spolupráce ve školní družině. Metodika tvořivé hry z Muzea Říčany přináší inspiraci pro rozvoj tvořivosti dětí ve školních družinách.
V tvořivé hře dáváme dětem prostor pro volnou tvorbu, podněty k poznávání různých materiálů a podporu v budování bezpečných návyků při práci s nástroji. Neděláme práci za děti, učíme se chybou a dáváme dětem tolik času, kolik pro své nápady potřebují. Zaměřujeme se na proces tvorby, ne na výsledný výrobek podle vzorů, necháváme děti si tvoření prožít a získávat zkušenosti. Nebereme dětem hotové výrobky, necháváme jim je na hraní, aby je mohly rovnou používat a zapojit do své hry.
O tom, jaké má tvořivá hra přínosy pro děti ve školní družině, mi vyprávěla Eva Šimáková, lektorka environmentálních a tvořivých aktivit pro děti, která půl roku docházela do školní družiny ZŠ Vl. Rady 1 v Českých Budějovicích.
Jak vypadá běžná aktivita tvořivé hry v družině?
Máme pro tvořivou hru vymezený prostor na zahradě, pod střechou a vedle ní. Děti už vědí, že tam je tvořivý kout, ve kterém také platí určitá pravidla. Máme připravené materiály a nástroje. Aktivita je postavená jako „nabídka“ činnosti, do které se děti mohou zcela dobrovolně zapojit, kdy chtějí, a zároveň od aktivity odejít, kdy chtějí; nebo podle toho, jak přicházejí z oběda či naopak odcházejí s rodiči. Tvořivá hra stojí zcela na dobrovolnosti, a to děti láká. Děti se do aktivit vrací, jdou například okolo, zaujme je materiál nebo nástroj a z vlastního zájmu se chtějí zapojit. Jejich motivace k tvoření je pak úplně jiná, než když to nastavíme tak, že tvoří všechny děti naráz v jednu chvíli.
Jak to tedy funguje, když děti přicházejí a odcházejí, jak se jim chce?
Máme vytvořena dvě „stanoviště“ a jsme na to dva dospělí. Jedno stanoviště je na zemi, kde je 4–5 kruhů pro práci s ostrými nástroji, ve kterém smí pracovat vždy jen jedno dítě. Druhé stanoviště je ponk se svěrákem. Vždy dáváme k používání jen určitý počet nástrojů, abychom to zvládli. Zprostředkovat dětem prostředí pro bezpečnou zkušenost je opravdu základním předpokladem pro dobré fungování.
Každé dítě asi přichází s jinou zkušeností; někdo třeba už s nástroji pracoval a někdo ne.
Ano, je to opravdu různé. Vždycky si každé dítě, když začne pracovat, „otestuji“. Dívám se, jak drží nástroj, jak pracuje, poznám, zda už má nějaké zkušenosti. A podle toho vyhodnotím, nakolik musím „dohlížet“, nebo můžu dítě nechat pracovat samostatně v kruhu.
Jaké nástroje používáte?
Nože, pilky, škrabky, vrtačku, nebozízky, kladiva… Používáme nástroje ze sady startovacího balíčku tvořivé hry. Jednou jsme měli i dlátka. Různě je obměňujeme, stejně jako materiály. Nedáváme dětem hned všechno, ale spíše méně, a postupně to proměňujeme a obohacujeme o další podněty.
Práce s nástroji děti asi hodně baví, ale pro některé pedagogy to může být náročné a představovat určitý stres. Třeba ani nemá možnost být ve dvou.
Určitě není potřeba začínat s nástroji. Děti baví hlavně ta volnost, kterou v tvořivé hře dostanou. Když jim přinesu nový materiál nebo zkoumáme, co se dá najít na zahradě a co se z toho dá vyrobit, tak to děti baví úplně stejně jako práce s nástroji.
Také jsem pozorovala, že děti hodně baví, že mohou v tvořivé hře vytvářet svoje vlastní skupinky, tvořit s kamarádem, a to jsou pak pro děti úžasné příležitosti, jak kultivovat vztahy. Ve třídě děti často tvoří ve velikém kolektivu nebo samostatně, nemají tu možnost tvorbu propojit se „společenskou“ rovinou. Tvořivá hra dětem dává prostor pro volnou tvorbu, ale také prostor pro volný pohyb a spolupráci.
Děti po celém dni ve třídě a v lavicích potřebují možná spíš ten pohyb, hru a běhání než sedět a tvořit.
To je právě skvělé, že díky možnostem družiny a hlavně zahrady děti mohou sedět u tvoření, ale zároveň využívají pohyb a prostor, když tvoří větší projekty, hledají po zahradě materiál nebo zapojují své výrobky do hry. Ať už je to meč nebo domek pro šneky.
A ty děti, které přijdou z oběda, a potřebují nejdříve jenom běhat, kopat do míče a hrát si, tak se přidají k tvoření třeba později anebo jiný den. Stále to funguje na bázi dobrovolnosti.
Občas děláme i to, že si s dětmi nejdříve zahrajeme hru, abychom uspokojili jejich potřebu pohybu. Například si hrajeme na hnízda a používáme již zmíněné kruhy, děti se tak seznámí s prostředím tvořivé hry. Nebo zařadíme různé hry s peříčky, a až se děti nabaží pohybu a „sahání“, sedneme si a něco z těch peříček tvoříme.
Už jsi zmínila, že tvořivá hra je pro děti dobrým zpestřením času v družině. Měla jsi také možnost děti půl roku sledovat. Jaký z toho máš pocit?
Vnímala jsem, že se dětem víc a víc zvedalo sebevědomí v tom, co jsou schopné dokázat. Že si něco vymyslí a z toho materiálu, který tam je nebo který najdou, a s nástroji, které používají, jsou schopné výrobek dovést do té podoby, kterou chtějí. V tomto se opravdu posouvaly. I inspirace byla stále bohatší. Více se otevíraly tomu, že z toho nemusí nic být, že to prostě jen zkouší, že se můžou zúčastnit, jak chtějí, a mají příležitost se rozhodovat. Nebály se experimentovat a chybovat. Když dostaly tuhle svobodu a možnost, ohromně je motivovalo přijít a tvořit. Poskytujeme jim prostor, kde mohou do hmoty otisknout své nápady.
A například živější děti, které mohou být v běžné výuce náročnější, si v tvořivé hře najdou své uplatnění. Podporujeme u nich jejich osobitý styl tvoření a každý má možnost prožít si vlastní úspěch.
Všímala sis, jak na tvořivou hru reagovaly družinářky?
Byla to pro ně inspirace, líbil se jim přístup k dětem, který fungoval na bázi dobrovolnosti. Velice to prospívá klimatu družiny a je to přínosem pro vztahy mezi dětmi. Ony se hodně učí spolupracovat. My totiž děti hodně podporujeme v tom, aby si pomáhaly.
Je skvělé, že v družině už není takový tlak na výsledek jako ve škole. Tvořivá hra tam zapadá svými hodnotami. I pro družinářky je to možnost se uvolnit. Odpoutat se od potřeby mít od dětí výsledky a odpoutat se i od prostředí školy. Osvobodit se od úkolů.
Také si myslím, že to může být pro družinářky určitý relax. Nechat děti tvořit volně a mít čas si to s nimi užít. To je startovní bod, abychom začali s tvořivou hrou. Vyzkoušet si to v nějakém minimálním modelu, aby to nebyl stres. Třeba jen začít s malou skupinkou dětí, z materiálu nebo s nástrojem, který máme rádi a přináší nám radost.
Jaké byly reakce rodičů?
Přišel tatínek a říkal, že je super, co tady děláme, že to je přesně to, co je dnes třeba. Rovnou se nabízel, že by nám přinesl nějaké materiály. Byl nadšený, že se to děje v prostoru školní družiny. Dáváme rodičům informace, mluvíme o možnostech úrazů, aby rodiče věděli, co se může stát, například říznutí, ale zároveň říkáme důvody, co to dětem přináší, že se učí jinak než běžně a učí se i jiné věci, praktické do života. I ostatní pedagogové ze školy, kteří by normálně nepřišli, se chodili dívat a byli zvědaví. A také říkali, že to je přesně to, co dnes děti potřebují. Něco si osahat a pracovat rukama.
Mimo to, že jsi chodila za dětmi do družiny, pořádáš také kroužky tvořivé hry. Co tě v dalším roce čeká?
Budu docházet na pravidelné dopolední programy ve škole, chodit s dětmi do lesa s tvořivou hrou. Mám také plán, že zapojím i rodiče. Přizvu je do kroužku, aby si mohli užít atmosféru tvořivé hry a inspirovat se od dětí. Protože to je v zásadě podstata tvořivé hry, která mě jako dospělého velice naplňuje. Děti vždycky vymyslí něco úžasného, co by mě nenapadlo, a to je pro mě ohromnou inspirací. Tvořivá hra je přínosná pro děti, ale i pro nás dospělé.
Děkuji za rozhovor.
Ptala se Carolina Sidon, lektorka a metodička v Muzeu Říčany.
Metodika tvořivé hry je vyvinutá v Muzeu Říčany, ve spolupráci s učitelkami MŠ. Na e-shopu muzea si můžete zakoupit knihu Tvořivé hry. Muzeum také pořádá workshopy tvořivé hry, kde se účastníci učí kromě samotné metody třeba i to, jak pracovat s nástroji a přírodními materiály. Další informace najdete na www.tvorivahra.cz
Fotografie: Eva Šimáková, Aneta Tonzarová
