Talovín zimní

Koncem zimy, mezi zbytky tajícího sněhu, vystrkuje talovín své žluté hlavičky. Občas sněhem zapadá nebo na několik dní ztuhne vlnou mrazů. Při oteplení pak vesele kvete dál.

Asi deset druhů talovínů roste od Evropy po východní Asii. Talovín zimní je jediný evropský zástupce. Vyskytuje se na jihu, od východní Francie po hranice Turecka, kde přirozeně roste v listnatých lesích a na loukách. Postupně byl, jako okrasná rostlina, vysazován i v severnějších státech. U nás se pěstuje od 16. století.

Vytrvalá bylina vyrůstá z kulovité hlízky. Lodyha s květem má na výšku obvykle kolem 5 cm. Pod květem jsou 3 zelené listeny, ty jsou členěné do podélných úkrojků a tvoří pod květem zelenou růžici. Pravé listy na dlouhých řapících se objevují už po odkvětu a mohou se vytáhnout až do 20 cm.

Sytě žluté květy sedí vždy jednotlivě na vrcholku stonku. Vykvétají od února do března, někdy už v lednu. Otevírají se za slunečního svitu a k večeru se zase zavírají. Opylení zajišťují první hladové včely a čmeláci.

Plodem je měchýřek, respektive několik podlouhlých měchýřků, ve kterých dozrávají hnědavá semena. Od května do června se měchýřky otevírají. Za deště jejich tvar umožňuje dopadajícím kapkám vystřelit semena až 40 cm daleko od rostliny.
Koncem jara listy vadnou a talovín se zatahuje do hlízky. Vypadaná semena klíčí v příštím roce, ale nová rostlina poprvé kvete po třech až pěti letech.

V říčanských zahradách je talovín častým hostem. V Čechách se vzácně šíří i do volné přírody, ale v okolí Říčan se tak neděje.

Celá rostlina je jedovatá, obsahuje glykosidy působící na srdce.

Jakub Halaš