Reakcí na nesvobodu byla i neprávem opomíjená demonstrace 1966
Studenti jsou hybnou silou společnosti a studentské hnutí má v naší zemi dlouhou tradici. – Připomíná Šárka Šárková, která se v devadesátých letech usadila s manželem v Říčanech. Sama se i díky prostředí, ze kterého pochází, aktivně zapojila do studentských protestů, od kterých nás letos v květnu dělí 55 let.
O těchto událostech v Praze se ale mezi lidmi ví jen málo. Pamětníci šedesátých let si spíš vybavují studentské recese během májových oslav. Pro aktéry protestů ovšem začátek května 1966 znamenal výrazný životní milník.
Studentské majálesy
Ke studentskému životu patřily po staletí tzv. majálesy na samém počátku čarovného máje. Tradice těchto recesistických průvodů spadá patrně do středověku, kdy vznikal a rozvíjel se univerzitní život. Už tehdy bylo zvykem netrestat studentské provokace autorit a daných poměrů. V českém prostředí známe majáles (i přes zákaz konaný v roce 1847 v Litomyšli) z Filozofské historie Aloise Jiráska, která vyšla poprvé v roce 1877. Ta zobrazuje i revoluční rok 1848, do jehož bojů se zapojí také studenti-hlavní postavy zmíněné novely. Spisovatel líčí majáles jako volnomyšlenkářský, vlastenecký svátek – a samozřejmě také jako oslavu mladosti a mladé lásky. Filozofská historie se i proto v pozdější době dočkala několika adaptací, zmiňme alespoň tu muzikálovou skladatele Zdeňka Petra a textaře Ivo Fischera. Na konci šedesátých let se muzikál hrál v pražském divadle Rokoko, po listopadové revoluci jej přinesly i mimopražské soubory.
Hlasy, které jsou slyšet
Kritické hlasy studentů nejsou v našem prostředí vázány jen na žertovné průvody. V českých (československých) dějinách 20. století nezůstávali studenti stranou v mnoha významných okamžicích. Jejich hlas byl slyšet v počátcích německé okupace (demonstrace na podzim 1939), v době nástupu komunismu (pochod studentů na Hrad s cílem odvrátit komunistický puč, ale i reakce během XI. všesokolského sletu a při pohřbu Edvarda Beneše – rok 1948), významně se pak podíleli na pádu totality v listopadu 1989.
V roce 1956, kdy do čela Sovětského svazu nastoupil Nikita Chruščov a začal se bortit kult diktátora Josipa Vissarionoviče Stalina, byl v tehdejším Československu mj. povolen i velký studentský majáles. Víme, že se ho tenkrát účastnilo sto tisíc lidí. Protest proti režimu se nekonal, jistě však šlo o důležité nadechnutí v trvající době nesvobody. Další ročníky studentské akce se v Praze konaly jen minimalisticky, bez průvodů a s policejní asistencí u pomníku Karla Hynka Máchy na Petříně.
Majáles 1965
Po devíti letech komunistický režim povolil další velkorysý majáles. Průvod, do něhož patřily alegorické vozy, sledovalo sto padesát tisíc diváků, provázela jej studentská policie s provizorně vyrobenými obušky, přítomni ale byli také příslušníci Statní bezpečnosti, kteří se vydávali za studenty. Slavnosti vyvrcholily ve Stromovce volbou krále majálesu a jeho korunovací. Volba to nebyla ledajaká: králem majálesu byl zvolen americký básník z generace beatniků Allen Ginsberg, který se v té době v našem hlavním městě pohyboval. Jeho otevřený kritický postoj k tehdejšímu režimu v Československu a nonkonformní chování byly ovšem brzy po majálesových slavnostech záminkou k vyhoštění. V letadle z Prahy do Londýna brzy po korunovaci napsal báseň Král Majáles.
Máj 1966
Osmnáct let po únorových událostech 1948 se konala první masová demonstrace proti tehdejší nesvobodě. Šárka Šárková, druhorozená dcera právníka Josefa Šárky (přímého účastníka studentských demonstrací v roce 1939 a pak i roku 1989), tehdy společně s Tomášem Halíkem nesla v čele průvodu československou vlajku. Bylo jí pouhých sedmnáct let a měla těsně před maturitou.
Vybavuje si: „Jako tradičně jsme se sešli na Petříně u Máchova pomníku a pak zamířili přes Národní třídu na Václavské náměstí. Už v Jungmannově ulici se příslušníci (Sboru národní bezpečnosti) pokusili zástup rozehnat, ale vzhledem k počtu demonstrantů byli bez šance. U pomníku svatého Václava padlo rozhodnutí nezůstávat u pouhých protirežimních hesel, ale pokračovat na Pražský hrad ‚Toníčkovi zahrát‘, tedy s výzvou, aby Antonín Novotný odstoupil.“ U Mostecké věže se mladí lidé střetli s policií. To už byli „esenbáci“ zorganizováni. Mnohým demonstrantům se podařilo utéct, nejméně 120 jich však skončilo v policejních antonech, byli zatčeni, vyslýcháni a vězněni s následky pro další život.
Paní Šárková vzpomíná na rozhodnutí pověřeného prokurátora Karla Čížka, nechvalně známého ze stalinských procesů. Před oficiálním majálesem, který se pak konal o čtrnáct dní později, neměla vyjít z vyšetřovací vazby „ani nožka“. Zadržení tak posloužili coby rukojmí, aby povolený majáles nevybočil z předepsaných mantinelů.
Vězení
Po majálesu ale tvrdé vyšetřování zadržených pokračovalo. Vyšetřovatelé chtěli vědět, kdo akci organizoval, vymýšlel hesla, komu se podařilo uniknout… V budově soudu na Ovocném trhu padly při přelíčeních s několika skupinami tresty odnětí svobody od pár měsíců až k několika letům. Ve vazební ruzyňské věznici skončila i Šárka Šárková. Coby nezletilá vyvázla s podmínkou. Zakázali jí složit maturitu a když byla propuštěna, nikdo neměl odvahu se jí zeptat na to, co zažila – pouze otec s podobnou zkušeností. Později byla nucena emigrovat. Se svým tehdejším přítelem a pak manželem zamířili do Švýcarska. Tam dostudovala a narodily se jí děti. Po revoluci 1989 se s mužem vrátili do vlasti.
V roce 2013 pořádal Ústav pro studium totalitních režimů s manželskou dvojicí besedu o důsledcích jednoho politického procesu, komunistické justici, švýcarském exilu a vyrovnávání se s minulostí. Tenkrát v jejím úvodu zmínila, že jde o téma, které se posluchačů až tak nedotýká, do jejího vyprávění se asi nebudou schopni vžít. Dnes nad tím uvažuje: „Člověk, který zažil válku, koncentrák, bolševické věznění nebo tyranizování, nedokáže nikdy popsat, co zažil. Pokud vůbec, líčí vnější skutečnost jako počet pozavíraných, že byli mučeni, umrzli, kolik zemřelo, kolik přežilo. Sotva vypráví o tom, jaké to je udržet si v takové situaci vnitřní integritu, nezešílet, nezradit a přesto přežít.“
Trpká cenná zkušenost
Pro paní Šárkovou se staly odžité útrapy zdrojem porozumění v její profesi psychoterapeutky: „Nejde jen o pouhý soucit s traumatizovanými, ale vědomí ztráty důstojnosti a důvěry k lidem a světu, strhávající člověka do nemoci a bezmoci, ne-li dokonce k sebevraždě psychické, ba někdy i fyzické.“
Josef Šárka zanechal ve svých pamětech detailní popis koncentráčnického všedního dne a propuštění do nesvobody. „Ale to skutečné utrpení ani on vyjádřit nedokáže. Když jsem se ale já dostala do vězení, reagoval správně. V jednom článku srovnal mé vyprávění se svou tehdejší zkušeností. Podle něj jsme to na Ruzyni měli horší než oni. Oni vězni 17. listopadu 1939 mohli zůstat pohromadě, mohli se vzájemně podpořit, stěžovat si, nadávat, vyrovnávat se společně s okolnostmi, které pro mladé studenty neměly v dosavadním životě obdoby, byly k nevíře.“ Účastníci demonstrace v roce 1966 nemohli mluvit s nikým. „Strčili nás po jednom do cely k asociálům, k prostitutkám, které nás měly demontovat. Stálo to nadlidskou sílu je pacifikovat, obzvlášť jejich sexuální ataky. Na něco takového nebyl nikdo z nás stavěný,“ svěřuje se paní Šárková.
Po propuštění
Jako všichni potomci politicky pronásledovaných byla vnímavá k otcově situaci. Věděla, že je její táta stále ohrožen, že přinejmenším může takřka kdykoli ztratit práci. A tak si dávala pozor na každé slovo, tím spíš po propuštění. „Jako on jsem povědomě sledovala, jestli před domem nezastaví auto a nevylezou z něj tajní, aby mne zase odvezli. Byla jsem konec konců ještě v podmínce. Pokud bych nesehnala práci, hrozil mi navíc paragraf o příživnictví. Jako politická jsem moc šancí neměla a na studium v Československu jsem mohla tak jak tak zapomenout.“ Uvádí Šárka Šárková. Člověk se podle ní nestydí za strach, který, jak dobře ví, je reálný a vychovává k ostražitosti. „To nejtěžší ale je, že se i v tomto stavu bude nadále snažit režimu se postavit a pracovat i pro budoucnost vlastních dětí, aby se jednou dočkaly života v míru a svobodě. Podle slov mého muže ‚Hledáš-li zemi zaslíbenou, musíš ji vybojovat zpět!‘ z písně k odkazu Jana Palacha.“ Pokládá za svůj úkol šířit povědomí o tom, že dva roky před pražským jarem, v navenek rozvolněném režimu šedesátých let, vládla v Československu skutečná totalita.
Společný krevní oběh
V očích ostatních se lidé s podobnými zkušenostmi mohou jevit zvláštně, možná jako moc aktivní, snad přecitlivělí nebo nadmíru sebevědomí. Spisovatel, skaut a politický vězeň Jiří Stránský před lety Šárku Šárkovou utěšoval: „Máte pravdu. Lidé nic nechápou. To rozumíme jen my vězni. Máme společný krevní oběh.“ Mladičká politická vězeňkyně z roku 1966 se dnes ptá: „Nebylo by ale na světě více soudržnosti, pokud bychom se napojili na krevní oběh obětí, z nichž náš národ vzešel?“ Kdysi byli zdrojem víry a odvahy blaničtí rytíři. Bude-li nejhůř, naši předci nám pomůžou. Šárka Šárková je přesvědčená, že tito a další hrdinové jsou naším společným oběhem: tyto postavy, co se tak málo hodí do světa počítačů a vypočítavosti, která, jak se zdá, světem vládne.
Renata Skalošová
Pro vznik článku byly využity volně dostupné zdroje a rozhovory s Šárkou Šárkovou (léto 2019, jaro 2021). Paměti Josefa Šárky vyšly pod názvem Studentské hnutí odporu v roce 2019 v nakladatelství Karolinum.
