Naše město se tak jako jiná města proměňuje. Místa mění svůj účel a některá zanikají. Nápisy blednou a střídají je nové. Domy, kolem kterých jsme ještě nedávno procházeli, nestojí… Je to přirozené. I to, že se neubráníme nostalgii a mluvíme o těchto proměnách se svými blízkými. V novém seriálu vám s pomocí historických fotografií a vzpomínek pamětníků chceme vyprávět o Říčanech v minulosti, o lidech, kteří tu dřív žili, o jejich práci, zálibách i tradicích.
Ještě nedávno tady stála opuštěná trafika, dnes tu vzniká nový dům. Kdo si vzpomene, že vedle Labutě bývalo hodinářství, ve kterém kraloval pilný, oblíbený hodinář?
Na fotografii z doby první republiky si můžeme přečíst jeho jméno: Antonín Novotný. Shoda se jménem jednoho z československých prezidentů v socialistické éře je čistě náhodná. Toník pocházel z početné rodiny Novotných, která bydlela ve skromném domku v dnešní ulici Rooseveltova kousek za náměstím. Byl čtvrtým z devíti dětí, které se dožily dospělosti. K zaměstnání, ve kterém je potřeba klidné soustředěné práce, ho předurčilo tělesné postižení, měl totiž hrb. Jeho neteř Hana Ťukalová, rozená Novotná, dcera bratra Oty, vypráví: „Říkalo se, že babička měla k ruce nějakou chůvu, ta že ho jako maličkého upustila a tím že se to stalo. Nevím, jestli se to zakládá na pravdě, ale v té době se následky takových úrazů zřejmě neuměly odstranit.“ V rodině i mimo ni byl oblíbený, lidé mu neříkali jinak než Toník a Toníček. „On to byl velice skromný a hodný člověk,“ vzpomíná Hana.
Celý život se věnoval jen hodinařině. Pro Říčanské to byl pojem. V dobách, kdy se hodinové strojky opravovaly, aby lidem vydržely až do smrti, byla vysoko ceněna jeho preciznost a spolehlivost. Zákazníci k němu jezdili i z okolí. Víme, že na začátku třicátých let, kdy se Toník už asi deset roků řemeslu věnoval, působili v městečku ještě hodináři Ladislav Masopust a Josef Pospíšil.
V dětství během čtyřicátých a padesátých let chodila Hana Ťukalová ke strýci moc ráda na návštěvu: „Do krámečku se vcházelo dvěma schůdky a když se otevřely dveře, tak přímo naproti byl pracovní stůl, kde seděl náš Toník. Na oku měl hodinářskou lupu a v podstatě celý den pracoval při umělém světle. Na stole měl lampu se zeleným stínítkem.“ Dlouhé hodiny bez přestávky se jeho shrbená postava skláněla nad hodinkami. V krámku se ozýval příjemný, jemný zvuk: „Všude na stěnách byly hodiny a tikaly a tikaly. A když tam člověk vešel, tak ho ovanula zvláštní vůně. Asi směsice lihu a ještě něčeho, čím se ty hodinky čistily a máčely se v tom… to byla typická vůně pro to hodinářství.“ Jak si Hana vybavuje, později v krámku přibyl ještě jeden stůl. U něj pracoval Toníkův mladší bratr Karel. Také se vyučil hodinářem a než se posadil za stůl v říčanské provozovně, zkoušel štěstí v Praze.
Malinké hodinářství bylo rozděleno vysokou skříní (v ní byly hodiny určené na prodej i ty k opravě) a za ní jste našli prostor s kanapem a stolkem s vařičem, se vším hodinářovým živobytím. Antonín Novotný se jemné mechanice hodinových strojků věnoval až do konce života v roce 1969. Jeho bratr pracoval v Říčanech i v dalších letech a měl pořád co dělat: „Ještě mnohem později (v devadesátých letech) chodil do rodin, kde měli pendlovky. Pendlovky už totiž nikdo jiný neuměl opravit. Když pendlovky došly, tak volali pana Novotného.“ Doplnila příběh dávného hodinářství Hana Ťukalová.
