Jedním z největších problémů v činnosti SSC Říčany bylo to, že neměl k dispozici trvalý stánek pro hraní hokeje. Proto se v roce 1937 vedení klubu v čele s Vincencem Zemanem rozhodlo vybudovat jej svépomocí, Vznikl tak projekt Stadionek.
Jako vhodné místo pro jeho výstavbu byl vybrán pozemek mezi Škroupovou ulicí a potokem. Tento pozemek je na starých mapách označován jako Lázně. Sousední pozemek se nazýval Tržiště. Od začátku 20. století se na původním tržišti (sloužilo k dobytčím trhům) hraje kopaná, přímo fotbalové hřiště zde vzniklo v roce 1922 a funguje dodnes. Na pozemku byla i věž na sušení požárních hadic. Oba zmíněné pozemky odděloval Říčanský potok. Vybraný pozemek Lázně měl tu výhodu, že patřil městu. Začalo tedy vyjednávání s radnicí. Vedení Říčan bylo SSC nakloněno, a tak byl pozemek pro daný projekt bezplatně pronajat klubu. Mohlo se začít budovat.
Jako v Americe
Projekt zřejmě vypracoval architekt a stavitel Vojtěch Schejbal. Klubovna a hrací plocha byly situovány rovnoběžně se Škroupovou ulicí (to lze dohledat i v katastrální mapě), jakékoli projekční doklady jsem ale bohužel neobjevil. V roce 1937 se začalo s hloubením plochy pro kluziště. Je třeba připomenout, že v místě byly ještě pozůstatky říčanských lázní, kterým se říkalo také Plivátko. Materiál vozili brigádníci na část pozemku ke Škroupově ulici. Byly nainstalovány i vodovodní přípojky k potoku s uzávěry pro obsluhu kluziště. Nejvíce práce si vyžádala úprava okolí hrací plochy. Kolem kluziště bylo třeba vytvořit náspy, lavičky a další terénní úpravy spojené s ohledem na diváky a provoz Stadionku. Celá realizace vycházela ze systému, že na pracích se podíleli určitou měrou všichni členové SSC. Byla to metoda tzv. claimů (s analogií k dobývání zlata v USA). Každý člen dostal přidělený claim a ten musel upravit podle určených dispozic. Ty sdělovali pověření členové — v období let 1940 až 1943 to byli byli Josef Zvolský a Milan Kormout, později Jaroslav Kocina a Josef Koreš. Přidělovali claimy, kontrolovali provedené práce a všemožně pomáhali, aby vše probíhalo hladce. Prakticky denně se na stavbě objevovali. Celou výstavbu řídila skupina, které se říkalo Inženýři.
Daruj cihlu pro SSC
V roce 1939 začala podél severní strany hrací plochy vznikat klubovna. Stavbu prováděl zřejmě také stavitel Schejbal, který byl i členem SSC. Není jasné, jak byl celý projekt financován. Pamatuji si, že můj otec, živnostník, měl schovaný doklad ve formátu A5, na kterém byla nakreslena cihla a označena SSC. Na tu byla dopsána suma, kterou otec daroval. To byl zřejmě jeden ze zdrojů peněz. Členové klubu chodili po domácnostech, a tak na Stadík (jak se začalo říkat) přispělo mnoho Říčaňáků. Stavba klubovny se protáhla až do roku 1943. Podařilo se mi objevit dopis z února 1941, kde se žádá o poskytnutí dřeva na podlahu a další vybavení klubovny. Sociální zařízení v klubovně byla připojena na zdroj pitné vody, který byl přímo na pozemku a sloužil také jako zdroj vody pro budovaný městský vodovod. Na elektrické instalaci pracovala firma Sládeček. Synové majitele byli členy SSC a sami instalační práce prováděli. Zhruba od konce roku 1941 bylo možno klubovnu používat.
Válečné podmínky
Do realizace celého projektu zasáhla pochopitelně druhá světová válka. Zkomplikovala výstavbu (nedostatek materiálu, problémy s jeho přepravou, různá omezující nařízení) a do koncepce projektu zasáhla i personální změna. Do svazku SSC přešla počátkem války část Sokola, jehož činnost nacisté zakázali. Vedení SSC muselo zajistit cvičení dětí ve školní tělocvičně a na Sokoláku a také činnost atletů. Výhodou bylo, že kromě sportovní náplně byla vyžadována i aktivita pracovní. Většinou ji lidé bez problémů akceptovali, a tak přibylo pracovníků pro dostavbu Stadíku. Vznikl však také tlak na změnu celkové koncepce sportoviště, bylo žádoucí, aby se plocha mohla využívat i v létě. Jak se později ukázalo, bylo to rozhodnutí velmi prospěšné. V SSC se začal hrát bandy (pozemní) hokej, házená nebo volejbal.
Letní sporty vyžadovaly především úpravu plochy pod kluzištěm. Musela mít hlinitoškvárový povrch. Při jeho úpravách se spotřebovaly dva vagony škváry! Vlastní plocha měla několik vrstev různého provedení. Největším problémem bylo vytvoření roviny hřiště (nivelace). Prováděla se zatopením plochy po navezení materiálu a následným válcováním. Válec tahal kůň zapůjčený dvorem v Kuří. Podařilo se ji vytvořit ke všeobecné spokojenosti a při pravidelné údržbě sloužila ještě mnoho dalších let. Při stavbě Stadíku se také myslelo na zeleň. Inženýři navrhli osázet okolí kvůli ochraně před větrem topoly. Každý ze zájemců z SSC dostal přidělené místo, kde má vykopat jamku a zasadit tam sazenici. Sazenice poskytl Jan Šatra, správce Thomayerových školek, a to zdarma. Některé topoly tam rostly donedávna. Není bez zajímavosti, že v roce 1943 se ozvala firma, která chtěla v okolí Stadíku postavit chladírny, jejichž zařízení by se používalo v zimě pro vytvoření kluziště. V roce 1942 došlo k vyrovnání zavážky zeminy u Škroupovy ulice a vzniklo tam samostatné hřiště na volejbal.
Poválečná doba a začátek nového režimu přinesly změny i na Stadík. Původní kolektiv soustředěný kolem SSC se rozpadl. Josef Koreš padl ve válce (a jeho kamarádi mu v září 1945 vedle sportoviště odhalili pomník, později přenesený do parku u dnešní Olivovy ulice). Mnohým členům nastaly nové pracovní povinnosti, zakládali také rodiny. Po sjednocení tělovýchovy zůstal pro venkovské jednoty název Sokol. Na Stadionku se hrál například rekreačně volejbal, hlavně ale patřil hokeji. V roce 1947 se hrála snad ještě liga pod hlavičkou SSC. Sportovní areál fungoval až do prvních let nového tisíciletí. V roce 1983 bylo totiž postaveno mrazicí zařízení, které zajistilo delší provoz pro bruslení, a Říčanští toto kluziště intenzivně využívali. V roce 2006 byl Stadík uzavřen pro havarijní stav a určen k demolici. V roce 2014 byl na jeho místě postaven velký zimní stadion.
Třetí díl ze série o SSC bude úplně jiný. Díky existenci Zprávonoše máme dostatek informací o tom, co se v klubu dělo v letech 1942 až 1944. SSC se stal pro Říčany fenoménem, který ovlivňoval celé sportovní i kulturní dění ve městě. Fungoval originálně, způsobem, který oceňovali všichni členové. Zapojit se do něj byla jistě jedna z možností, jak přežít německou okupaci i světovou válku a nezbláznit se. O tom snad příště.
František Křížek
Tento text vznikl díky činnosti Klubu přátel Muzea Říčany.
