Když dnes projíždíme Jažlovicemi, možná že i zahlédneme něco z jejich dávného půvabu, ale už si je nedokážeme představit jako vesnici plnou života. A přece takové byly. Vždyť tu dřív stály dvě hospody, hrálo se ochotnické divadlo a děti naplnily zdejší školu! Mezi námi žijí lidé, kteří si takové Jažlovice pamatují.
Irena Kantová (1935) bydlí nedaleko kostela sv. Václava a ve svatostánku, který zde stojí už od 12. století, byla jako novorozeně pokřtěna 1. ledna 1936. Tady se o osmnáct let později vdávala a teď tu kostelničí. Její předkové přišli do Jažlovic v roce 1876 z Vilémova od Humpolce. Naskytlo se jim tady bydlení a možnost hospodaření. Irenina maminka Karolína se provdala za Karla Dolejše z Krabošic a měli devět dětí, ona přišla na svět jako třetí v pořadí. Její rodný domek už ale nestojí, žije v domě, který rodina postavila v šedesátých letech. „Dětství bylo hezký. Na vesnici jsme museli pomáhat, v každém baráčku bylo hejno hus a o ty se děti staraly. Husy se chovaly na peří a v zimě od listopadu do půlky března se peří dralo, scházelo se u toho kolem deseti žen a povídalo se o životě.“ Paní Irena byla vděčnou posluchačkou. Velká část jejího dětství spadá do období německé okupace, u Dolejšů ale dospělí potomky nezatěžovali starostmi. Zároveň jim důvěřovali: „Maminka vždycky říkala (sousedi k nám chodili poslouchat Londýn): Děti, když se vás někdo bude na něco ptát, říkejte: nevíme.“ Válka do jejich životů pronikla až v únoru a březnu 1945 při leteckých útocích na Prahu. Letouny tehdy létaly i přes Jažlovice, viděli je a slyšeli. Během květnových dní se rodina přestěhovala i s peřinami do sklepa k sousedům. „Šatstvo tatínek zazdil do našeho sklípku. Rodiče měli obavy z toho, že kdyby přišlo vojsko, že to vyplení a že by nebylo nic.“ Maminka, zavalená starostmi o všechny děti a ve zmatku, když se začalo střílet (střelba se ozývala od Benešova), nechala nejmladší, půlroční holčičku ležet zabalenou v peřince na vyklizené posteli a běžela s ostatními do úkrytu: „Asi po sto metrech si uvědomila, že tam tu Evu nechala. Prokristapána! Tak se pro ni vrátila a šťastně ji donesla.“ Závěr války nakonec v Jažlovicích tak dramatický nebyl. Němečtí vojáci se tudy přesouvali směrem na Benešov. Sovětští vojáci, kteří přes vesnici přecházeli nebo přejížděli a někteří zde zůstali nějaký čas bydlet, byli většinou slušní. Jako první přišli dělostřelci a obdarovali děti pravou čokoládou.
Do obecné školy docházela Irena přímo v Jažlovicích. Ve školní budově, u které je dnes autobusová zastávka, fungovala za jejího dětství v prvním patře jednotřídní škola složená z žáků od 1. do 5. ročníku a v přízemí bydlel s rodinou řídící učitel: „Tady byl pan řídící Pivoňka. My jsme ho respektovali a měli jsme ho moc rádi. S bratrem jsme na něho často vzpomínali, protože nás hodně naučil. Od malička jsem uměla násobilku, jako když bičem mrská, protože člověk se nevěnoval jenom tomu svému, ale koukal, co dělaj´ ty druhý.“ Další třídy pak navštěvovala v Říčanech. Do školy na náměstí se vypravovala velká skupina školáků šestkrát týdně pěšky za každého počasí. Autobusové spojení tenkrát ještě nebylo. Po silnici, tehdy prašné Jažlovické, auta téměř nejezdila, měl ho málokdo. „Akorát pan starosta, místní sadař a pan Pokorný myslím, to byl číšník v Alcronu nebo v jiném pražském hotelu.“ Jažlovičtí měli pro práci v hospodářství koňské nebo volské povozy. Sedlák s větší rozlohou půdy (asi 15 hektarů) žil v Jažlovicích jen jeden, pan Zahradníček, ten nějakou dobu i starostoval. Ostatní majitelé polí byli spíš chalupníci. Bývaly tu dva obchody (krám na návsi u Stařečků a krám u Plačků, pod skálou) a řezník. Domácí i přespolní mohli chodit do dvou hospod. K Duchoslavům (dům stojí u cesty na Zděbrady) a k Hedrlínům (na rozcestí v místě dnešního obchodu s potravinami). „Hedrlínům to v padesátých letech úplně zabrali, vyvlastnili jim to. Udělala se z toho prodejna a původní majitele tam nechali bydlet. Paní byla dobrá kuchařka a pekařka. Když jsme do hospody jako děti přišly, nikdy nám nezapomněla dát buchtu…“ Pamětnice si vybavuje taneční zábavy a bály (třeba hasičský) v sále u Duchoslavů. Pro podzimní a zimní měsíce secvičovala starší mládež divadelní představení.
Mladíci, kteří organizovali bály a divadlo, ale odešli na začátku padesátých let na vojnu. Mnozí se odstěhovali a rušný společenský život se už nikdy neobnovil. Na vesnici dopadla rána v podobě kolektivizace zemědělství. Když potom místní získali půdu po roce 1989 v restitucích zpět, často ji neuváženě prodávali. O půdě paní Irena hodně přemýšlí: „Když vidím, jak se dnes nakládá s ornou půdou, kterou předkové tak těžko nabyli, je mi to líto.“ Mrzí ji, že zmizely staré polní cesty a ovocné sady, kvůli kterým do Jažlovic lidé dřív přicházeli a usazovali se tu. Doufá, že se něco z toho, co lidé v minulých desetiletích zanedbali, dá ještě napravit.
Renata Skalošová
