Za starých časů byli v Říčanech, stejně jako ve většině malých měst, jen ranhojiči, kořenářky a kořenáři, ale žádný lékař. Prvním lékařem s univerzitním diplomem se zde stal MUDr. Eduard Chloupek, můj dědeček.
Narodil se 11. dubna 1865 v Humpolci do skromných poměrů. Jeho otec Adolf byl vyučeným strojníkem, opravoval zemědělské stroje. Eduard chtěl studovat na gymnáziu, což pro rodiče znamenalo značnou zátěž. Na gymnaziální studia v Havlíčkově Brodě si tedy přivydělával doučováním spolužáků. Jako výborný student získal přízeň a podporu svých učitelů, většinou kněží a snad i řeholníků z místního kláštera – i díky jejich finanční pomoci studia završil úspěšnou maturitou. Rodina se pak na přání Eduardovy matky Františky přestěhovala do Říčan. Otec Adolf se stal zaměstnancem města, Chloupkovi bydleli na radnici. Blízkost Prahy svědčila vysokoškolskému studiu a Eduard mohl studovat medicínu. Větší část výdajů opět financoval z kondicí a dalších přívýdělků, studia musel načas i přerušit. Dostudoval až po třicítce. V době studia se sblížil s Josefou, dcerou mlynáře Františka Koláře z Kuří. (Mlýn vlastnilo několik pokolení, dnes už jej ale za Říčany nenajdeme.) V roce 1898 Eduard na Karlově univerzitě promoval, v lednu 1899 se konala svatba. Nedlouho po završení studií otevřel v Říčanech první lékařskou ordinaci.
Dostalo se mu velmi dobrého vzdělání – v ročníku tehdy studovalo asi jen sedm studentů, a to profesorům umožňovalo, aby se o ně pečlivě starali a důkladně je připravili na lékařskou praxi. Tehdejší lékař, jak vím z vyprávění, ošetřoval pacienty od hlavy po paty. Eduard provozoval ophtalmologii (oční), otolaryngologii, ošetřoval choroby srdeční, plicní, břišní, trhal i zuby (jeho zubní kleště uchovávám dodnes jako vzácné pietní kusy). Značný podíl lékařské praxe tvořily porody. Často musel za pacienty a pacientkami v noci, jen vzácně mohl celou noc nerušeně spát. Do rodin nemocných chodil pěšky, a když to bylo dál, jezdil na kole. Někdy pro něho přijeli sedláci z okolních vesnic s bryčkou. A když přijel bohatý sedlák autem, to se s panem doktorem celá rodina loučila, jako by už nikdy neměl přijet zpět…
Ordinaci měl rozdělenou na dvě části. V první místnosti byla vyšetřovna a ošetřovna, ve druhé sádrovna. Tam ošetřoval zlomeniny rukou i nohou a dával je do sádry. Rentgen neměl, vše vyšetřoval prsty, vrátil končetiny do správné pozice a zasádroval. V ordinaci prováděl i různé menší chirurgické zákroky. Ve všem mu pomáhala manželka Josefa. Do nemocnice posílal pacienty vzácně, jen pokud šlo o těžké případy.
«Slíbil jsem, že Vám napíši něco o lékařích města Říčany» – zahájil Stanislav Chloupek, sám lékař, vzpomínání v e-mailové korespondenci. Ta navazovala na naši předchozí komunikaci, kterou zprostředkoval Alexej Bezděk (někdejší vyučující na říčanském gymnáziu). Stanislav Chloupek (1936) žije už léta v zahraničí, narodil se ovšem v rodině místního zubaře a kus života strávil v Říčanech. Jeho postřehy doplňují vzpomínky dalších Říčaňanů na vlastní předky i na lidi, které potkávali, nebo o nichž jim blízcí vyprávěli.
Tehdejší lékaři byli chudí lidé. Peněz vydělali málo a bez lásky k bližnímu se v profesi neobešli. Můj otec, Eduardův druhorozený syn, mi o takovém životě často vyprávěl. Nikdy si nestěžoval, ale z jeho poznámek vím, že jídla neměli nikdy nadbytek, často spíš nedostatek. Přesto, že jejich dědeček měl v Kuří nejen mlýn, ale i hospodářství a pole – ani on to ovšem neměl lehké: měl jedenáct dětí a jejich rodiny čekaly, co od něho dostanou. Dědečka jsem nezažil, ale od některých pacientů, které ošetřoval, jsem ledacos slyšel. Jedna selka mi například vyprávěla: «Váš dědeček byl u nás u nemocného dítěte. Ptala jsem se ho, co mu mám za návštěvu zaplatit. On se jen rozhlédnul po našem chudém bytě a řekl mi: Ale matko, kupte radši za to, co máte, něco pro děti.» Aby měli živobytí, chovala paní doktorová slepice, husy, kachny… Vyznala se v tom, pocházela přece z hospodářství.
Závěr života neměl Eduard Chloupek snadný, onemocněl rakovinou jater a snad i jiných orgánů v břiše – sám si stanovil diagnózu a také věděl, kdy přijde jeho konec. Nechal si na místním hřbitově stavět vyzděnou hrobku a chodil se občas podívat, jak práce pokračuje. Zemřel 7. července 1924. Josefa dělala, co mohla, aby děti uživila. Sama skoro nic nejedla.
Nejstarší syn Eduard krátce před otcovou smrtí ukončil studia práv a začal pracovat nejprve u soudu, pak jako koncipient v advokátní kanceláři. Vydělával 700 korun měsíčně. Celý plat dával mamince a tím umožnil existenci ostatních členů rodiny. Mladší bratr Stanislav měl před sebou třetí ročník medicíny a sestře Zdence bylo patnáct let.
Dokončení příště.
Redakční spolupráce: Renata Skalošová
