Třaskavé novinky z depozitáře Muzea Říčany v Jažlovicích! Byl horký letní den prázdnin minulého roku a já jsem se věnoval rutinní reorganizaci sbírkových předmětů. Jemným hadříkem jsem otíral prach nově uvolněných regálů a těšil se z nově nabytého místa, které poslouží jako úložiště pro další sbírky, které čekají na zapsání do evidence. Má již unavená bolavá záda (ach, ty plotýnky) nepotěšil nález mimořádně těžkých krabic, které se na první pohled zdály býti bednou rezavého šrotu. Oko historikovo se ale nenechalo zmýlit a jalo se hbitě kontrolovat obsah. Jaképak bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že je bedna plná granátů, rozbušek a ostrých nábojů! Na čele mne začaly svrbět krůpěje potu, puls se začal zrychlovat a dlaně oděné v jemné rukavice se začaly potit.
Je to možná překvapivé, ale takové nálezy jsou v českých muzeích běžné. Ve většině případů se do sbírkového fondu různé výbušniny a kusy munice dostaly bezprostředně po skončení první nebo druhé světové války. Tehdejší kurátoři si moc nelámali hlavu s jejich přijetím, neexistovaly žádné předpisy ani regule, které by skladování podobného materiálu upravovaly, a tak je po generace dědili další a další správci depozitářů víceméně bez povšimnutí. Bohužel takové sbírkové akvizice dnes pro muzea, mezi nimiž to říčanské není výjimkou, představují zátěž, se kterou se podobná instituce nemůže sama vypořádat.
Muzea samozřejmě bez náležitého povolení a zbrojního průkazu výbušniny skladovat nesmějí, nikdo nepovolaný s nimi vlastně ani nemůže manipulovat. Já jsem tak schoval svůj vlhký hadřík a odplížil se do bezpečí. Řekl jsem si nicméně, že když granáty nevybouchly více než 100 let, snad nevybouchnou ani zrovna teď. Již s chladnou hlavou jsem se jal situaci řešit. Nejdůležitější bylo zjistit, jaké mají potenciálně nebezpečné kusy přírůstková a inventární čísla, abych je mohl přesně identifikovat pomocí naší evidence, která, nebudete tomu možná věřit, se vede v nepřetržité přírůstkové knize už od roku 1909.
Zjistil jsem, že se jedná převážně o dělostřelecké granáty a ostré náboje z první světové války. Mezi nimi vynikal nádherný zlatavě se blyštící granát, do nějž někdo, kdo měl dlouhou chvíli v zákopu a zřejmě postrádal pud sebezáchovy, vyryl dva krásné květy a jméno Lusia. Inu, originální suvenýr pro milou, která na vás čeká doma, že? Doufal jsem, že zrovna tento granát bude bezpečně delaborovaný (zbavený výbušniny), že o něj nepřijdeme.
Nebyla ale jiná možnost než na místo zavolat pyrotechniky. Po příjezdu hlídky Policie ČR a předběžném určení výbušnin tak byl povolán odborník z Milovic. Šlachovitý a nápadně vysoký muž typu „osamocený vlk“ dorazil na místo. Když jsme si podali ruku, všiml jsem si, že několik jeho prstů je podivně zdeformovaných. No, zdá se, že nikdo nemůže být stoprocentně úspěšný. Nasucho jsem polkl a s pyrotechnikem, který zřejmě v životě viděl více výbuchů než já řádků v muzejní sbírkové evidenci, jsme se vydali k předmětům doličným.
Jaké bylo mé překvapení, když si začal nábojnice a granáty kus po kusu přebírat a testovat jejich bezpečnost jakýmsi předmětem, který mi připomínal otvírák na konzervy. Oddechl jsem si, že jsem svým mokrým hadříkem patrně nemohl nic způsobit a že i přes stáří a rez evidentně nehrozilo u výbušnin bezprostřední nebezpečí.
Snad až na jediný kus. „Tak tohle už ani nevezu. To musíme vodbouchnout,“ prohlásil vlk-pyrotechnik drže v ruce malý, ale velmi těžký dělostřelecký granát. Byl stále plný trhaviny. Ze sbírky vyčlenil asi dvacet dalších předmětů, mezi nimi aktivní granátové zapalovače a náboje, které sice již neobsahovaly výbušninu, ale jejich roznětky nebyly delaborované, tedy odborně zneškodněné. Ty si naložil do speciální bedýnky ve svém terénním autě a odvezl je ke zneškodnění na pyrotechnické základně. Onen dotyčný (říkal jsem mu „tučný“, protože to byl opravdový macek) granát ale musel zneškodnit na místě.
Byl jsem samozřejmě zvědavý, jak takový výbuch granátu z první světové války vypadá. Pyrotechnik mě ujistil, že je to rutinní záležitost, že takových výbuchů dělá několik denně a že každý druhý je následkem nějakého nálezu v některém z mnoha našich českých muzeí. Spolu se strážníky jsme nastoupili do auta a odjeli na pole daleko od civilizace. Po krátkém čekání přijeli pyrotechnikovi kolegové (prý nemůže odpalovat sám, musí jich na to být podle protokolu více). Muži s nápadně nízkým počtem prstů nás nechali za kopcem a pustili se do likvidace. Z jejich následného popisu vím, že mi neuteklo svědectví nějakého spektakulárního výbuchu s ohnivou koulí. Granáty se dnes totiž ze stran navrtají a odpálí malým množstvím trhaviny, která způsobí vypaření původní třaskaviny bez tříštivého výbuchu. Celý odpal navíc probíhá pod zemí, protože takto připravený preparát se pod ni pochopitelně hluboko zakope. Přesto mě překvapila rána, která se zničehonic rozezněla údolím! „Hmm, dobrá prda!“ okomentoval situaci jeden ze strážníků.
No vážně. Dobrá prda! Ona i ta celá práce kurátora je často dobrá prda. Člověk nikdy neví, jaké překvapení na něj zítra čeká. Ta příjemná překvapení a nové zážitky někdy střídají i ztráty. Třeba jako v případě granátu Lusia, který už bohužel nikdy neuvidíme. Nechali jsme Lusiu alespoň naposledy profesionálně nafotit, aby nám na ni zůstala památka. V prosinci jsme ji odepsali ze sbírek, její digitální otisk ale u nás bude uchován navždy. Tak zase někdy příště na shledanou u novinek ze světa starých věcí a příběhů!
P. S. Zase takové drama to nebylo. Ve skutečnosti jsou podobné nálezy opravdu rutinní a neexistuje jediný případ, kdy by ohrozily nějakou osobu nebo majetek. Jen jsem chtěl, aby se i vám, čtenářům, alespoň trošku zatajil dech!
Radek Holodňák, historik Muzea Říčany
