prostor pro moderní vzdělávání

Příběh Ericha Hudce

ÚvodPíšeme pro vásPříběh Ericha Hudce

Příběh Ericha Hudce

Ke květnovým událostem roku 1945 toho bylo napsáno hodně, třináctou komnatou ale zůstává život a úkol „těch druhých“, tedy nacistů a jejich spolupracovníků v našem městě. V tomto a příštím čísle bychom vám proto chtěli představit málo známý příběh českého vědce Ericha Hudce, který na konci války v Říčanech žil a nemalou měrou měl přispět k osvobození tehovského vysílače bez boje.

Na začátek je třeba osobnost Ericha Hudce představit – ač významný vědec, v  učebnicích se o něm nepíše. Jeho rodiče pocházeli od Blanska, ale odešli za prací do Berlína, kde se jim před 120 lety narodil syn Erich. Od malička nadaný chlapec se po studiích elektrotechniky začal věnovat radiotelegrafii, konkrétně přenosům informací na velké vzdálenosti a zdokonalování televizního přenosu pomocí kontrolovaných pilových kmitů a katodové lampy. A díky svým úspěchům dostal v roce 1936 od říšské pošty prestižní zakázku – měl na starosti televizní přenos fotografií z olympiády v Berlíně do Ameriky a do Japonska. Právě díky němu se novinářům v těchto zemích dostávaly aktuální snímky z cílové pásky prakticky v reálném čase. To mu otevřelo další možnosti v jeho bádání týkajícím se krátkých vln a především úpravy příjmu mezi vysílačkou a přijímačem. Díky jeho výzkumům bylo možné používat pro telegrafní vysílání vysílačky s mnohem menším výkonem, než bylo běžné. A to i ve špatném počasí, což byl významný objev pro vojenské námořnictvo.

Jako vážený vědec působil Erich Hudec v Berlíně do roku 1944, kdy se kvůli náletům přestěhoval se svou rodinou a laboratoří do Říčan. Proč právě sem? O přesných důvodech můžeme jen spekulovat. Podle dostupných pramenů měl bydlet ve vile argentinského konzula. Podle všeho mělo jít o vilu legionáře Antonína Brázdy na rohu ulic Bachmačská a Legií, kterou ihned po okupaci v roce 1939 zabavili Němci.

Zdá se, že hlavní úkol Ericha Hudce u nás ale spočíval v  tom, že se stal správcem nedaleké tehovské vysílačky, kde byla zřízena služebna, odkud nacisté vysílali zámořské telegramy, a Hudec tady nejen vědecky pracoval na zdokonalení bezdrátového vysílání, ale také skutečně bezdrátově na velké vzdálenosti vysílal. Další podrobnosti si už můžeme spíše domýšlet na základě poválečné výpovědi jeho známého. Hudec měl vysílat do Argentiny, kterou před válkou dvakrát navštívil a která s otevřenou náručí vítala vědce z celého světa. A jak známo nejen vědce.

Blížil se konec války a už na konci dubna 1945 se v  Tehově vytvořila odbojová skupina, která měla odzbrojit německou stráž na radiostanici. Tu mělo představovat 19 příslušníků SS vybavených kulometem, 19 puškami, několika pistolemi a 60 ručními granáty. Mohlo dojít k podobnému krveprolití jako v Popovicích nebo Strančicích. Naštěstí v Tehově zvítězilo vyjednávání, při kterém měli největší zásluhy tehovský řídící učitel Jaroslav Strnad, správce radiostanice Václav Čechura a velitel vysílací stanice Erich Hudec. Především Hudec měl přesvědčit německou posádku, aby se českým zaměstnancům vzdala bez boje i bez zničení jeho laboratoře s vynálezy. Erich Hudec byl samozřejmě také zajištěn, ale po prověření jeho činnosti byl záhy propuštěn. Rozhodně to ale neznamenalo, že by mohl začít nový, klidný život v poválečném Československu. Právě naopak, ale o tom v příštím čísle Kurýru.

 

Jitka Jančíková

Cenné podklady pro napsání tohoto textu poskytl Vilém Fránek, který se osudy Ericha Hudce a jeho rodiny zabývá

 

Erich Thomas Otto Hudec (1901–1972)
Pohled na Tehov v meziválečném období