V minulém čísle jsme se seznámili s vědcem Erichem Hudcem, který v květnu 1945 svým rozhodným vystoupením přispěl k poklidnému převzetí tehovské vysílačky odbojáři. Dnes se k jeho příběhu vracíme.
Hudec byl po krátkém zadržení propuštěn a mohl se vrátit do Brázdovy vily, kde s ním žila také jeho manželka Hildegarda a syn Oldřich, narozený v roce 1938. Co přesně se ve vile na konci války odehrálo, zůstává tajemstvím. Podle vyprávění místního rodáka pana Dalibora Hofty bylo dokonce po válce nalezeno ve studni na zahradě tělo jednoho z Němců. I přes divoké události zůstal Hudec ve vile do roku 1946. V květnu toho roku vyšel v Rudém právu článek o tom, jak „arogantní říšský Němec“ Erich Hudec obývá v Říčanech přepychovou vilu, kde má i vybavenou laboratoř a dílnu v několikamilionové hodnotě. Spolupracovníkem mu měl být jistý E. Matzner, který žil v Louňovicích. Hudec byl kritizován za to, že se během války stýkal s význačnými nacistickými osobnostmi, což je jistě s ohledem na oblast jeho vědeckého zájmu pravda. Konkrétně říčanskou Brázdovu vilu měl za války navštěvovat i K. H. Frank, žít v ní měl argentinský konzul. Článek vinil Hudce i z toho, že vilu a laboratoř využívá pouze na základě svých zásluh při odevzdání tehovské vysílací stanice českým zaměstnancům a pod záminkou, že pracuje na novém vynálezu. I ten článek shazoval s tím, že jde o pouhou obměnu impulzní radiotelegrafie, která je v cizině již dobře popsaná.
To už ale Erich Hudec získal domovské právo v Boskovicích, kde měla jeho rodina kořeny. S manželkou, která byla také nadanou vědkyní a jeho spolupracovnicí, a se synem se přestěhovali na zámek Kunštát. Dům, ve kterém do té doby rodina v Říčanech žila, se proměnil na švýcarské velvyslanectví. To tu ale bylo jen do roku 1948, kdy se honosná vila s krásným půlkruhovým schodištěm do zahrady a s domkem pro zahradníka proměnila na byty pro místní. To už je ale jiná historie.
Jinou historií byly i další osudy Ericha Hudce, který se snažil od obnovy republiky dohodnout na spolupráci s československou poštou. Z toho ale sešlo, a tak chtěl své patenty uplatnit v zahraničí – proto před Vánocemi v roce 1947 odešel do Švýcarska a Francie.
Pokud jste milovníci detektivek a sledovali jste nedávno seriál Hlava medúzy, mohli jste ve třetím díle vidět vyšetřování vraždy na zámku v Kunštátě. Příběh je to smyšlený, nicméně zdi zámku se v roce 1948 staly svědky skutečné, dokonce dvojnásobné vraždy. Oběťmi byla právě Hildegarda Hudcová, kterou neznámí pachatelé vyhodili z okna zámku, a malý Oldřich Hudec, kterého mučili a zabili mnoha ranami sekerou do hlavy. Nový režim však zločin „vyšetřil“ jako vraždu chlapce, kterou spáchala jeho matka, která následně ukončila svůj život sebevraždou. Případ znovu otevřel právník Vilém Fránek, který nám poskytl cenné podklady pro napsání těchto článků. Dospěl ke zjištění, že za vraždou stáli dva členové tamního národního výboru. Ti chtěli zabránit Hudcovým nejbližším v tajném útěku přes hranice, ke kterému se právě chystali.
Když se o jejich tragické smrti dozvěděl Hudec, stáhl se do ústraní. Zemřel roku 1972 ve svém berlínském bytě. Němci si jej však jako vědce dodnes považují a spojují ho se vznikem a provozováním televizního vysílání.
