prostor pro moderní vzdělávání

Otakar Nebuška – pokračování

ÚvodPíšeme pro vásOtakar Nebuška – pokračování

Otakar Nebuška – pokračování

V květnovém čísle jste si mohli přečíst první část textu věnovaného kritikovi, publicistovi, organizátorovi i skladateli, který pobýval v Radošovicích v dnešní ulici Edvarda Beneše. O jeho činorodém působení v oblasti divadla a hudby se dozvídáme především z korespondence, kterou Otakar Nebuška aktivně vedl.     

U inscenace hry Julia Zeyera Radúz a Mahulena se postaral o vydání hudby pro komorní soubor od Josefa Suka.  V zápisu z valné hromady spolku Dramatika se píše, že „při nacvičování této hry Dramatikou ve spolupráci s Mládeží Národního souručenství a Sokolem v roce 1940 převzal nacvičování a provedení hudebního doprovodu písní a recitálů“. Jistě tak přispěl k úspěchu divadelníků na okrskové divadelní soutěži, kde toto provedení Zeyerovy hry vyhrálo.

Byl to člověk velkého elánu a jasných představ o práci ve spolku. V korespondenci se zmiňuje o hrách, které chtěl obecenstvu nabídnout – totiž ty, „které mají dnešní době co říci povzbudivého ať v smutnu či veselí“. Chtěl mít v předstihu vybrány a obsazeny dva až tři tituly, bylo třeba se střídat v rolích jako „Fabiánová v Národním, která je jeden den přímo vilný motýl v Čapkově Hmyzu a druhý den scvrklá stará panna z Pozvání na zámek“. Doporučoval, aby se každý učil doma souvisle mluvit čtením nahlas a ovládal nazpaměť text při první jevištní zkoušce. Dále si měl herec promyslet svou roli, její charakter a vztahy k ostatním postavám. Jeho názor na ochotničení a divadlo jako takové nám odkrývají slova „Nikdo nehraje pro osobní ješitnost, ale pro službu umění, pro povznesení spoluobčanů a aby sám sobě dokázal, že opravdu něco dovede co nejdokonalejšího.“ Vedle zmíněných nároků na své spolupracovníky a ochotníky uměl ocenit jejich klady a přínos. Tak tomu bylo např. v případě režisérky Marie Kalibové, když oceňoval, že účinkující uměli texty nazpaměť, říkali je „plynně, hbitě, (…) věděli a dodržovali, kam se mají postavit a posadit“. (Citovali jsme z dopisů kolegům v Dramatice z dubna 1947.)

Otakar Nebuška mezi členy radošovického divadelního spolku Dramatika, jemuž v letech 1941 až 1946 předsedal. Snímek zachycuje scénu z inscenace hry Třetí zvonění. Ochotníci ji hráli ve čtyřicátých letech v restauraci Sport. Předsedu spolku Nebušku vidíme zcela vpravo.

V dopise z 24. února 1945 píše známému říčanskému ochotníkovi Janu Petříčkovi, že se mohl stát jednou ze 701 obětí náletu, který 14. února toho roku Praha zažila: „Netroufám si vypravit se do Radošovic na pohřeb (divadelnice) Vlasty Hanušové, abych neriskoval svůj jen náhodami zachovaný život při náletech…“ Poválečná práce Otakara Nebušky v Radošovicích měla být ve znamení mládeže – byl odhodlaný se jí věnovat, ale kvůli nedostatečnému zájmu toho vzápětí nechal. Nejspíš byl také členem radošovického Sokola, pro který složil pochodové heslo, nebo Okrašlovacího spolku, kde spolupracoval, jak jinak než hudebně, pro záchranu lesů. Pro obecní rozhlas Radošovic vytvořil tři znělky.

Syndikát českých spisovatelů a skladatelů jej v roce 1948 ustanovil hudebním patronem říčanského okresu. Na jmenování reagoval v listu Ústřednímu akčnímu výboru národní fronty, sekce hudební, těmito slovy: „Nelpím na funkcích a hodnostech, ale chci být užitečný a účinně lze vystupovat a pracovat jen ve funkci pověřené.“  V práci patrona vnímal jako své hlavní úkoly podněcovat místní iniciativu, zlepšovat ji a doplňovat ji po stránce věcné i technické, dávat podněty, pomáhat vlastními silami, zkušenostmi a styky k uskutečnění projektů. Přál si pozvednout, jak píše v říjnu 1948 Syndikátu hudebních skladatelů a spisovatelů v Praze, „individuální hudebnost každého a všech, aby se hudba stala takovou individuální potřebou jako je jídlo a pití – hlad a žízeň“. I přes vyšší věk a zdravotní obtíže se snažil takový cíl naplnit. Zahájení Jiráskovy výstavy v Říčanech a poté v Uhříněvsi se účastnil silně nachlazený; s vysokými teplotami zařizoval zájezdy do Národního divadla na Rusalku a Špalíček. Dále se postaral o návštěvu představení v Divadle hudby nebo D 50 E. F. Buriana a nezapomněl ke každému představení sepisovat informativní a propagační letáky. Abychom si udělali představu – jen za první čtvrtletí roku 1950 bylo do Národního divadla vypraveno na třicet zájezdů, z toho patnáct bylo hudebních představení, účastnilo se jich téměř pět set milovníků umění. Stál za realizací výstav věnovaných Aloisi Jiráskovi, Bedřichu Smetanovi, Zdeňku Fibichovi a Antonínu Dvořákovi. Na výstavě týkající se života a díla Bedřicha Smetany, uskutečněné v červnu 1949 v Radošovicích v prostorách zdejší střední odborné školy, vystoupil s přednáškou a komentáři k exponátům. Jak potvrzují slova ředitele střední školy V. Zdeňka, osobnost Otakara Nebušky byla přidanou hodnotou této akce. Správě Smetanova muzea v Praze tehdy napsal, jak se oživila pro laika jednotvárná výstava: „Vypravoval to daleko barvitěji – nebuškovsky. Já jsem toho názoru, že k této výstavě takový Nebuška patří jako nedílná součást.“ Ne vždy se však setkával s uznáním. O pár měsíců později, po zklamání, když se nedočkal slíbené pomoci, napsal silně rozladěný příteli Adolfu Mayerovi, že má chuť „seknout s prací pro Říčansko“.  V roce 1950, kdy slavil pětasedmdesátiny, jeho kolegové a žáci upřímně jeho práci oceňovali. Víme například o blahopřání od uhříněveské střední školy a daru v podobě obrazu. Jako poděkování uspořádal pro své příznivce uměleckou besedu s rozpravou zejména o hudbě.

Zdravotní potíže Otakara Nebušky nadobro skončily 28. října 1952. Dožil se 77 let. Tento nápaditý a velmi aktivní člověk, znalec, by nám mohl a měl by být příkladem, jak smysluplně naplnit čas nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Šárka Vydrařová