Narodil se 15. února 1879 do rodiny oblíbeného říčanského řezníka Josefa Chmela, prvního náčelníka zdejšího Sokola, a jeho druhé manželky Františky Petrážové. Z otcova prvního manželství měl šest sourozenců. Mezi jeho vlastní tři sourozence patřila Josefa, maminka Vlasty Tískové, zdejší nezapomenutelné divadelní ochotnice, nebo starší a také hudebně talentovaný Václav, zvaný Váša.
Poměry, z kterých pocházel, byly skromné. Ve svém životopise píše: „Otec byl řezníkem, ale jen malým, neboť pokud si pamatuji měli jsme na náměstí u radnice postavený pult a tam se hlavně v neděli a v sobotu maso prodávalo. Otec kupoval po vesnicích živé a vozilo se pak zabité do Prahy.“ Maminku Otakar popisuje jako velkého dříče, tuto vlastnost po ní ostatně zdědil.
Pěvecký talent prokazoval už jako školák a slibnou pěveckou budoucnost mu předpovídal i tehdejší řídící učitel Kamil Victorín (viz Říčanský kurýr č. 6–9/2018). Spolu s jeho synem často koncertovali v kostele. Zpívání jej zcela pohltilo zvláště poté, co v jedenácti letech navštívil Národní divadlo a zhlédl jedno z děl Bedřicha Smetany: „Opera Dalibor udělala na mne veliký dojem a já již tenkrát jsem si řekl, že já na jevišti Národního divadla budu zpívat a tato myšlenka se stala touhou, za kterou jsem šel neznaje překážek, které jsem musil překonávat.“
Stejně jako jeho sourozenci, i on opustil ve čtrnácti letech domov, aby se ve světě zdokonalil v rodinném řemesle a naučil se cizí řeči. Pracoval v Berlíně, ve Vídni, v Budapešti nebo v Krakově, zároveň si ale neustále zpíval. V osmnácti letech byl zaměstnán v obchodě staršího bratra Václava, uzenáře a výborného barytonisty. I ten měl jak zpěvem, tak vzhledem předurčenou uměleckou dráhu, ale jeho mladá manželka mu to nedovolila, a tak zůstal u řemesla. Prý tohoto svého zákazu později litovala.
Otakar svému snu věnoval každou neděli. Tajně zpíval u barytonisty ND Františka Hynka a u kapelníka Adolfa Čecha, u něhož se učil operní partie. A pak se vypravil v doprovodu bratra Václava na zkoušku do Národního divadla, aby ukázal svůj talent šéfovi opery Karlovi Kovařovicovi. Ten s ním hned sepsal smlouvu na dvouleté angažmá. Otakar si zapsal: „…třásly se mně nohy, ale odvahu jsem dostal, až když jsem slyšel přede mnou zpěváky, kteří byli slabí.“ Potřebné sebevědomí a odvaha mu nescházely, pomohly mu, aby se prosadil. Jeho první rolí ve zlaté kapličce byl v roce 1903 hlasatel v opeře Lohengrin, následovali král Vladislav v Daliborovi, Escamillo v Carmen nebo Valentýn ve Faustovi. Emanuel Kopecký v knize Pěvci Národního divadla uvádí, že Otakar Chmel patřil mezi ty, „kteří s Wagnerovým hudebním odkazem úspěšně překročili hranice své vlasti“. Disponoval mohutným tmavým hlasem se vzornou deklamací. Oceňován byl také jako herec. Objevil se i ve filmu Prodaná nevěsta, který v květnu 1913 vznikl v přírodním divadle v pražské Šárce. Bohužel se záznam nedochoval.
V Národním divadle (snad kvůli intrikám) mu nebylo prodlouženo angažmá, a tak po dvou letech odešel do Vídně. Zde si vydělával nejen na živobytí, ale také na studium německého repertoáru, a přes divadelní agenturu získal angažmá v Berlíně. O jeho úspěchu se psalo v novinách a jeho rodina, i když ho dříve v pěvecké dráze nepodporovala, na něj nakonec byla právem pyšná. Mohl si vybírat, kam povedou jeho další kroky, a rozhodl se pro vídeňskou Volksoper. Po třech letech ve Vídni se vrátil do pražského Národního divadla. Onemocněl však ischiasem a zdravotní obtíže jeho angažmá zkomplikovaly. Od roku 1919 se snažil uplatnit v cizině. Pohostinsky koncertoval ve Vídni, v Miláně nebo v Mnichově. Jako Čecha ho však nikde nechtěli přijmout do stálého angažmá, po světové válce se změnily poměry. Nakonec se vrátil k řeznickému řemeslu. Spolu s bratrem si ale udržovali kontakt s hudbou a divadlem častým vystupováním. Co se týká soukromí, v roce 1914 se Otakar Chmel oženil s Clementine Krauss, s o dva roky starší krásnou rakouskou tanečnicí a zpěvačkou. V roce 1918 vystoupil z katolické církve. Zemřel před pětašedesáti lety, 24. června 1957, v Praze. I dnes pro nás může být vzorem člověka, který poctivou prací, pevnou vůlí, odhodláním a vytrvalostí dosáhl svého cíle.
Šárka Vydrařová
Jako zdroj informací k článku posloužily kromě zmíněné publikace E. Kopeckého rukopisný životopis uložený v Muzeu Říčany, veřejně přístupné matriční záznamy, práce Miroslavy Veselé (Město Říčany, jeho historie, významné osobnosti a možnosti využití ve výuce vlastivědy) a Veroniky Kozelkové (Hudba v Říčanech včera a dnes).
