Vznik JZD
Po druhé světové válce začali místní komunisté tlačit zemědělce ke vstupu do družstva. Nedůvěra k založení družstva byla poměrně veliká. Podle dobových svědectví se tehdy schůzovalo do časných ranních hodin. A po těchto schůzích se konaly osobní návštěvy v bytech jednotlivých zemědělců. Jednotné zemědělské družstvo vzniklo v Říčanech 1. ledna 1951. Poté vzniklo JZD i v Radošovicích.
Akce Kulak
Hanlivým slovem ruského původu označovali komunističtí ideologové sedláky, kteří vlastnili více půdy než 15 hektarů (po znárodnění i méně). Stát se jím mohl ale kdokoli, kdo hospodařil samostatně, nechtěl se podvolit a měl vliv v obci. Používalo se pro ně také označení „vesničtí boháči“. Byli považováni za nepřátele celé společnosti. Podle ustáleného scénáře probíhala jejich likvidace: začala zabavením zemědělských strojů a zákazem zaměstnávat nájemné pracovní síly. Pokračovala zvyšováním předepsaných dodávek potravin. „Kulačtí“ synové a dcery byli vyloučeni ze zemědělských škol. Probíhaly neustálé kontroly a uložení vysokých pokut. Následovalo věznění, zabavení majetku a vystěhování rodin nepoddajných hospodářů z gruntů doprovázené doživotním zákazem pobytu v okrese.
Nepoddajní sedláci
Selské rodiny byly zvyklé žít v pospolitosti s ostatními. Hospodáři se navštěvovali a radili se o postupech v zemědělství, o nákupu dobytka nebo nových strojů. Ženy, které převzaly řízení statku například po úmrtí manžela, našly u ostatních sedláků v okolí radu i povzbuzení. Vstupu do JZD vzdorovali kromě říčanských také sedláci z Kuří, Pacova, Strašína, Voděrádek, Krabošic…Lipany, obec na půl cesty mezi Říčany a Kolovraty, byla kolektivizací postižena nejvíce. Uvězněni zde byli tři sedláci, otcové od rodin, které na svých pozemcích hospodařily desítky i stovky let. Bohumil Řehák (1919) ze starého selského rodu usazeného v Lipanech od roku 1654, zavzpomínal před rokem pro Paměť národa. – V roce 1953 se jeho tatínek Rudolf ocitl ve vězeňském táboře v Jáchymově, on sám byl odvelen k PTP: „A byli jsme vystěhováni z Lipan ze statku a byly nám ukradeny i osobní věci, to znamená, že nám prokurátor zabavil i šatstvo, prádlo, boty, prostě byli jsme téměř nahý. A byli jsme odstěhováni na osadu Marianov u České Lípy.“ Medailon Bohumila Řeháka byl natočen v rámci kampaně Nezapomeňme ke 30. výročí sametové revoluce.
Antonín Švehla
Lipany se ovšem staly symbolem odporu proti komunistickým praktikám. Ve studni statku u Rathouských byla čtyřicet let ukryta socha prvorepublikového politika, agrárníka Antonína Švehly – svržená v Říčanech v roce 1948. Mladíci ze selských rodin ji jedné lednové noci roku 1949 nepozorovaně unesli ze dvora dnešní ZUŠ, kam byla odklizena. Bronzová socha byla slavnostně vyzvednuta po listopadových událostech 1989 a její znovuodhalení v dnešním parku Antonína Švehly se konalo 28. října 1990.
Pétépáci
Jak mohli stárnoucí sedláci plnit předepsané dodávky potravin, když jim mladé syny poslali komunisté na vojnu k Pomocným technickým praporům? Tyto útvary Československé armády v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, které podléhaly tehdejšímu brannému zákonu. Do PTP byli povoláváni rovněž synové živnostníků. Stalo se to i Janu Šerému, jehož tatínek měl advokátní živnost. Jan odmaturoval na gymnáziu a byl přijat na ČVUT. V únoru 1948 byl jeho otec bezdůvodně uvězněn v Jáchymově. Netrvalo dlouho a Jan byl jako politicky nespolehlivý vyloučen z vysoké školy. Nastoupil do Tesly Strašnice, aby uživil maminku a čtyři sestry. Celý život pak pracoval jako opravář televizorů a jiných elektronických zařízení.
Když v roce 1951 otce pustili z vězení, musel narukovat k PTP: „Šel jsem rovnou do Ostravy-Radvanic, takže jsem byl určený do dolů. Ale protože jsem od mládí nosil brejle, a v černouhelných dolech se brejle ‚nehodí‘, tak mě poslali na velitelství stavebnických vojáků na Libavé a odtamtud jsem byl povolán do Šternberka u Olomouce, kde jsem dělal pomocného zedníka. Tam jsem po roce chytil žloutenku.“ Zdravotní stav i psychiku mu podlomilo zjištění, že po dvouleté vojenské službě se musí zavázat k další práci v dolech nebo ve stavebnictví. Od lékařů měl po prodělání nemoci nařízenu dietu a lehkou službu. Protože to jeho nadřízení nerespektovali, jeho stav se opět zhoršil. Ale všechno zlé nakonec vyústilo ve zdárný konec. V nemocnici, kam se několikrát vrátil, padl požadavek, aby Jana z vojenské služby propustili. „Ouřadování dlouho trvalo, což mělo výhodu, že jsem odsloužil víc jak rok a půl. Tak vznikla možnost, že mě propustili a nemusel jsem nic nadsluhovat.“ – Vyprávěl pan Šerý. Těžké práce si i během zkrácené vojny užil dost a dost: „Kopat kámen, to mně sakra nešlo!“ vzpomínal s povzdechnutím.
Většinu života prožil Jan Šerý v Praze. V posledních letech byly jeho domovem Říčany, které si zamiloval pro možnost dlouhých procházek. Zemřel v březnu tohoto roku. Dne 21. srpna by oslavil 90. narozeniny. Muzeum Říčany děkuje jeho rodině, že mohlo natočit a uchovat jeho vzpomínky.
Renata Skalošová
