prostor pro moderní vzdělávání

Muchomůrka červená

Muchomůrka červená
Amanita muscaria

Muchomůrka červená je určitě nejznámější a zřejmě i nejkrásnější jedovatá houba. Navíc je opředená závojem mystična spojeného s opojným působením.
V Evropě roste asi 50 druhů muchomůrek, většina z nich je jedovatá, některé velmi silně.

Muchomůrka červená je celosvětově rozšířená, vyskytuje se v mírném pásu severní i jižní polokoule. U nás hojně roste v listnatých a smíšených jehličnatých lesích. Typicky vyrůstá v blízkosti dřevin, se kterými tvoří mykorhizu (soužití hub s kořeny rostlin). Většinou je vázána na smrk nebo břízu, případně borovici. Nejčastěji se s ní setkáme od července do října.

Klobouk mívá v průměru 5–20 cm. V mládí je kulovitý, později plochý až mírně miskovitý s hřebenitým rýhováním na okraji. Barva klobouku může kolísat mezi jasně oranžovou až temně červenou. Je pokryt bílými bradavkami. Zdola vyrůstají lupeny, ze kterých vypadává bílý výtrusný prach. Bílý třeň je naspodu hlízovitě ztlustlý. V horní části visí laločnatě splihlý prsten.

foto Halaš
foto Halaš

Bílá dužnina je bez chuti a zápachu. Jed muchomůrky červené tvoří několik alkaloidů. Kromě nepříliš významného obsahu muskarinu, podle kterého má latinské jméno, obsahuje kyselinu ibotenovou a muscimol. Otrava muchomůrkou červenou se projevuje pocením, křečemi v břiše, průjmem, malátností a nízkým krevním tlakem.

Již od pradávna využívali muchomůrku červenou šamani po celém světě k navození halucinací. Nejstarší písemný záznam pochází ze staroindické Rgvédy, která vznikala v letech 1 500 až 1 000 př. n. l. Experimentování však může končit i smrtí.

V minulosti se plodnice muchomůrky červené louhovaly v mléce nebo sladké vodě, výluh sloužil k hubení much. Muchomůrka červená tím dala český název celému rodu – původní „muchomorka“ znamená mořit mouchy.

Jakub Halaš