V novém seriálu se seznámíte s výsledky výzkumu historika Muzea Říčany Jana Boukala. Ten v čase covidové pandemie podrobně prostudoval písemné i hmotné prameny týkající se pánů z Říčan v období středověku. Sepsal více než 120 stran textu, které budou postupně publikovány v odborném tisku (např. v časopise Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí). Seriál Páni z Říčan ve středověku vám ve zkratce a popularizační formou přiblíží některé výsledky této práce.
Není to tak dávno, co okolí říčanského nádraží vypadalo výrazně jinak než dnes. Bartošův mlýn, zahradnictví pana Fialy, řemeslníci a obchodníci, kteří pamatovali obě světové války… Stačí se zapovídat se staršími starousedlíky a ti začnou sypat z rukávu příběhy a historky.
A nemusí to být jen starousedlíci. Vzpomínky na Říčany v jejich dřívější podobě mají i lidé, kteří sem jezdívali za příbuznými na prázdniny. Jan Vyhnálek, dnes žijící v Podkrkonoší, tak v padesátých a šedesátých letech vyrážel z Prahy s rodiči a sourozenci navštívit dědu stejného jména. Ve školních letech trávil v Říčanech každé léto. Jan Vyhnálek (1888–1974), malíř a lakýrník, bydlel v té době kousek od nádraží.
Jan Vyhnálek uvádí, že jeho dědeček se narodil do rodiny Vojtěcha a Anny Vyhnálkových společně s bratrem-dvojčetem Antonínem. Měli ještě sedm sourozenců. Jan Vyhnálek nejstarší pracoval jako malíř pokojů v rakouském Gloggnitzu, kde se v roce 1911 oženil s dcerou svého zaměstnavatele Roberta Boudy, Valentinou (1890–1948). V této firmě prý také jako první začal vyřezávat z gumy válečky, sloužící k výmalbě pokojů. Válečky nahradily náročnější stojany, ve kterých se pohyboval větší válec i s barvou odshora dolů.
Janovi a Valentině se narodily děti Jan Valter, Adolf Alois, Heribert (otec Jana Vyhnálka, který nám svěřil své vzpomínky) a dvojčata Jan a Markéta. „Když byly mému otci asi dva roky, přestěhovali se z Rakouska nejdříve do Benešova u Kamenice nad Lipou a pak do Říčan, do Lipanské ulice, kde si zařídil děda malířskou dílnu. Později si upravil dům na rohu dnešních ulic Politických vězňů a 17. listopadu. Zřídil si zde lakýrnickou dílnu.“ Přibližuje rodinnou historii Jan Vyhnálek. Jeho děda se v mládí nadchl pro motorky a jezdil motocyklové závody na ploché dráze, o kterých vnukovi vyprávěl. „Každou chvíli měl jinou motorku: Ariel, BMW, Zündapp, Ogar a ani si na všechny nevzpomínám.“ Vlastnil auto Fiat-kabriolet, ve kterém vozil rodinu (a nechal jej řídit i své potomky). Poté co ovdověl, našel si přítelkyni v Mnichovicích, za kterou jezdil každý den po práci. Byl předsedou Autoklubu Říčany, pobočky Autoklubu republiky československé. Z dokumentů dochovaných v Muzeu Říčany můžeme vyčíst, že mezi členy byl například místní zubař Otakar Karafiát.
Jan Vyhnálek vzpomíná, že dědovi v lakýrnické dílně často za menší obnos pomáhali se starším bratrem brousit karosérie. Zákazníci mu říkali „pane továrníku“. Snad kvůli tomu, jak v jeho dílně všechno fungovalo? Nebo kvůli dřívějšímu působení v Lipanské ulici? To se dnes už neví.
Lidé si ho zvali k natěračským pracím, převážně ale v dílně stříkal automobily, někdy i menší autobus. Zákazníci si ho považovali a jezdili k němu z celých Čech. „Dohadovali jsme se, kdo už mu byl pro cigarety, vždycky nám totiž nechal třicet haléřů od cesty,“ pokračuje pan Vyhnálek. Chodili pro partyzánky „do aleje“ (dnešní Cesta svobody), kde měl hned na začátku aleje vpravo, na rohu s ulicí Politických vězňů, trafiku pan Smolík. S kluky, kteří bydleli poblíž – byli to Karel Trakta, Zdeněk Nekvasil, Míla Hofman nebo Karel Horyna – prožili spoustu dobrodružství. Od běhání kolem starého mlýna, na kterém byly známky požáru z roku 1945, po uličnické kousky na nádraží, od kterého směrem dolů do města vedlo ještě dřevěné schodiště: „Pobíhali jsme mezi vagony (!) a když bylo potřeba vykládat melouny, pomáhali jsme. Upadl-li nám některý, mohli jsme si ho vzít…“ Zavzpomínal na dětství u dědečka Jan Vyhnálek. Květiny k narozeninám chodili nakupovat do zahradnictví v místech dnešního centra Na Fialce. K zahradníkovi Fialovi se dalo jít i zespodu od javorové aleje vyšlapanou pěšinou, v jejím okolí bylo rákosí. Příchozí vždy vítal černý německý ovčák pana Fialy.
S rodiči často vyráželi na procházky k „mostu sebevrahů“ nebo na houpačky u Olivovny. V paměti mu zůstala vůně lesních plodů a jehličí z místních lesů. I když sporadicky, do Říčan zavítá pan Vyhnálek také dnes. Považuje je stále za svůj druhý domov, kde toho mnoho prožil a hodně se naučil.
Renata Skalošová, Muzeum Říčany, ve spolupráci s Janem Vyhnálkem
V článku byly použity informace, které shromáždili Marek Tichý a Jakub Vyhnálek v knize Rod Vyhnálků.
