O éře Karla Beneše na říčanském gymnáziu si nejen bývalí s tudenti dosud vyprávějí. Abychom si připomněli tuto významnou osobnost, navštívili jsme manželku oblíbeného profesora Vlastu Benešovou. Přinášíme vám její postřehy a vzpomínky.
Když Karel Beneš v roce 1955 jako dvaatřicetiletý nastupoval na místo profesora češtiny a dějepisu na říčanské gymnázium, měl za sebou již mnoho prožitků.
Se dvěma mladšími sourozenci bydlel v Radošovicích, kde také chodil do obecné školy. Byly mu čtyři roky, když mu zemřel otec. Přes nepříznivé okolnosti dospěl ke studiu na vršovickém Reálném gymnáziu. Krátce před koncem války byl tzv. totálně nasazen na práci v Říši, kde jako člen protiletecké obrany „Luftschutzu“ hasil požáry po bombardování v severoněmeckém Kielu. Bomby zničily město z osmdesáti procent.
Hrůzy války skončily a s mírem nastala doba neuvěřitelného rozmachu v mnoha oblastech. V Radošovicích, tehdy ještě ne součásti Říčan, vznikla skupina mladých nadšenců – studentů i nestudentů, kteří se vedle sportů začali věnovat kultuře. Vznikl literární a pěvecký soubor, ten recitační vedl Karel Beneš. Veřejná vystoupení se pořádala zprvu ve vile Edita, kterou mládež dostala k užívání od města, a později na jevišti místní restaurace Sport.
Zlomovým se stalo vystoupení ve Sportu v roce 1948 k oslavě 28. října. Ztichlý sál byl plný, ale najednou se uprostřed představení rozsvítila světla, program byl násilně ukončen a vedoucí členové souboru byli odvedeni do zákulisí. Tam je soudruzi obvinili, že uspořádali „tryznu za republiku“. Důvod? Na černém pozadí jeviště byla zobrazena mapa Československa, prý na vyjádření smutku. Tím v Radošovicích skončil Svaz mládeže. Naštěstí, přes nejrůznější potíže, mohli členové souboru svá studia dokončit.
Když Karel Beneš řádně uzavřel studium na Filozofické fakultě UK, dostal po dvou letech vojenské služby umístěnku na školu v Habartově u Sokolova, později blíže k domovu do Velkých Popovic a konečně na gymnázium v Říčanech. Následovala léta práce se studenty, nejen při výuce, ale také ve volném čase ve studentském divadelním a recitačním souboru, který časem dostal jméno Maják. S vlastními literárními pásmy a s divadelními programy se studenti účastnili soutěží a dvakrát dokonce vyhráli Jiráskův Hronov. Éra úspěšné pedagogické a tvůrčí práce pokračovala. Přišla osvícenější šedesátá léta a s nimi angažovanost ve společenském dění. V Praze začaly přípravy na ustavení Klubu angažovaných nestraníků (KAN). V Říčanech se této činnosti ujala skupina kolem Karla Beneše, s Janem Košlerem a s Františkem Křížkem. Ta tenkrát vyvrcholila a prakticky i skončila vpádem okupačních vojsk jednadvacátého srpna 1968.
Osudnými pro Karla Beneše se staly jeho příspěvky do Říčanského zpravodaje. Pamětníci si vzpomenou na jeho články z 27. srpna 1968 „Na věčné časy?“ a „Matka země volá svého syna“ proti okupaci. Přispěly ve městě k vlně vzájemné solidarity, ale také zahájily proces, který končil vyloučením Karla Beneše z učitelských služeb. Nové zaměstnání našel v dolnoměcholupském závodě Průmstav. Tam ho dělníci mezi sebe velmi přátelsky přijali. Zprvu pracoval v dílně jako dělník a později jako jeřábník. Bylo mu padesát a byl zdráv. To se však postupně měnilo a skončilo to invalidním důchodem. Tehdy se však vynořil další problém, který se týkal dospívajících dětí a jejich studia. Aby potomci unikli pozornosti říčanských autorit, změnil Karel Beneš svůj oficiální stálý pobyt na adresu krkonošské chalupy. To však nebyla dobrá volba. Byla osmdesátá léta, v Polsku vznikla Solidarita a chalupa Benešů a Kölblů se nacházela v ostře sledovaném pásmu česko-polského pomezí. Takže soudruzi Karla Beneše kontrolovali i tam a zvali ho na výslechy do Prahy, do Křižíkovy ulice. Přes všechny tyto peripetie syn i dcera nakonec vysokou školu vystudovali.
Karel Beneš zemřel v srpnu roku 1987, bez jakékoli zatrpklosti a s vírou, že se totalitní režim zhroutí. Práce s mladými lidmi mu však až do konce života velmi chyběla. V roce 2016 mu byl posmrtně udělen Diplom o účasti na odboji a odporu proti komunismu.
Vlasta Benešová ve spolupráci s Jiřím Černohorským a Šárkou Vydrařovou
