prostor pro moderní vzdělávání

Husitské Říčansko. Díl 3. (1448–1485)

Husitské Říčansko. Díl 3.

V posledním díle říčanské „husitské trilogie“ navážeme tam, kde jsme minule skončili. Když Jiří z Poděbrad dobyl roku 1448 Prahu a získal jako zajatce nejvyššího pražského purkrabího Menharta z Hradce, Menhart posléze putoval do Poděbrad, kdy byl zavřen ve věži. To se mu ovšem stalo osudným, neboť v zimě ve studené věži onemocněl, a jelikož Jiří z Poděbrad nechtěl, aby byl obviňován z toho, že jej umořil, raději jej z vězení propustil. Menhart cestoval na Karlštejn přes Říčany, kde své nemoci 3. února 1449 podlehl a okamžitě se objevily názory, že ho Jiří nechal otrávit. Menhartova smrt v Říčanech donutila nepřátele Jiřího z Poděbrad ke sjezdu ve Strakonicích, kde byla ustavena tzv. strakonická jednota zaměřená proti poděbradské straně. Její boj s Jiřím z Poděbrad ovšem nebyl úspěšný a roku 1452 (kdy byl Jiří všeobecně uznán jako zemský správce) definitivně zanikla. V době uznání Poděbrada se konečně po dlouhé době opět dozvídáme, kdo je vlastně pánem Říčan. Dne 27. dubna 1452 se totiž sněmu v Praze zúčastnil „Sigmund Bolochowec z Pušperka a Řičan“ z rodu Bolechovců, kteří byli větví Hroznatovců. O Zikmundu Bolechovcovi víme, že od roku 1420 mu patřily Dobřichovice a patřil mezi obránce Karlštejna při obléhání husity. Na Karlštejně byl dokonce v letech 1437–1440 místopurkrabím. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1469, kdy se společně se svými příbuznými snažil zabránit rozchvácování majetků tepelského a chotěšovského kláštera. V souvislosti s držbou hradu Pušperka na Klatovsku se v roce 1465 objevuje jméno jistého „Jiříka z Říčan“, snad by se mohlo jednat o jeho syna. Zatímco proti Jiřímu z Poděbrad (od roku 1458 již králi) se bouří domácí opozice v podobě tzv. zelehorského jednoty a útočí na něj nepřátelé z ciziny, nejvíce uherský král Matyáš Korvín, Říčany se opět z pramenů ztrácí a objevují se opět až na sklonku Poděbradova života. Říčany roku 1470 drželi Jan Beneda z Nečtin a z Dolních Břežan a Petr Popel z Vesce chudý úředník z Toušně vladyckého původu. Později již byli na Říčanech pouze Popelové z Vesce. Ti se zde ovšem dlouho neudrželi, neboť někdy v polovině 80. let získali Říčany Trčkové z Lípy.

Říčanský městský znak
Erb rodu Smiřických

V témže období došlo k definitivní tečce za husitskými válkami, a to díky vydání tzv. kutnohorského náboženského míru, díky němuž došlo v zemi ke smíření katolíků s husity. Prvními Trčky, kteří vlastnili Říčany, byli Johana Kroměšínová z Březovic, dcera husitského hejtmana Přibíka Kroměšína (pána na Třebechovicích pod Orebem), její manžel Mikuláš starší Trčka z Lípy, syn stejnojmenného husitského hejtmana, jenž byl jedním z největších boháčů polipanského období a jejich synovec Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Žádný z Trčků ovšem v Říčanech nesídlil, neboť místní hrad byl již nejspíš zcela neobyvatelný, jejich hlavním sídlem v našem regionu se stal hrad (dnešní zámek) ve Vlašimi. Trčkové byli držiteli Říčan až do poloviny 16. století, kdy se dostali do dluhů a byli nuceni je nejprve zastavovat a poté prodat. Doba nadvlády potomků husitských válečníků byla přerušena, ovšem nikoliv natrvalo, neboť roku 1572 získal Říčany Jaroslav Smiřický, pravnuk husitského hejtmana Jana Smiřického. Díky Smiřickým získalo městečko Říčany roku 1575 znak, jímž se honosí dodnes a jehož součástí je i jejich rodový znak.

Jan Boukal, Muzeum Říčany