prostor pro moderní vzdělávání

Dvě unikátní pravěké sekerky

Ze sbírek muzea: Dvě unikátní pravěké sekerky

Archeologické sbírky Muzea Říčany dokládají osídlení na Říčansku po celou dobu zemědělského pravěku, tedy od mladší doby kamenné (přibližně 5 – 4 tisíce let před naším letopočtem). Právě z mladší a pozdní doby kamenné pochází obsáhlý soubor kamenných sekerek, mlatů, klínů a dalších předmětů, jejichž počet převyšuje stovku. Do muzea se tyto kamenné nástroje dostaly většinou díky náhodným nálezům místních obyvatel nebo jejich dětí pracujících na polích, případně cílenými sběry spolupracovníků muzea. S nástupem mechanizace v zemědělství nálezů a darů muzeu rapidně ubylo.

V daném souboru kamenných pravěkých nástrojů vynikají dva nálezy, které ovšem paradoxně dárci neobjevili na svých polích. V prvním případě se jedná o vrtanou sekeru, která má zachovanou jen břitovou část s polovinou průvrtu. Zajímavé jsou ovšem nálezové okolnosti. Do muzea ji roku 1909 darovali žáci měšťanské školy v Říčanech. Původně však byla nalezena v Kuří zazděná ve stodole Františka Koláře. Máme tedy co do činění s tzv. hromovým klínem. Lidová tradice přisuzovala nálezům pravěkých kamenných sekerek magický původ. Lidé se domnívali, že tyto kamenné klíny spadly při bouři na zem a mají schopnost odpuzovat blesky. Proto si je nosili domů, ukládali v krovech nebo zazdívali do zdiva stavby. Klíny měly chránit jejich usedlosti.

Obdobným případem by mohla být i sekerka nalezená přímo v Říčanech při bourání blíže neznámého domu. Do muzea byla darována roku 1915 živnostenskou společností oděvníků. Tato sekerka má navíc ještě další zvláštnost. Průvrt pro topůrko nebyl v pravěku dokončen. Pravěký řemeslník vyvrtal pouze asi 1 cm. K vrtání mu sloužila primitivní pravěká „vrtačka“ využívající luku (obdobně jako při rozdělávání ohně) k roztáčení bezové nebo jiné tyčky s dutým středem. Tento pravěký „vrták“ se následně podsypával pískem, který se postaral o vlastní vymílání kamene. U jmenované sekerky právě nesprávný postup vrtání, kdy vrták sklouzl příliš k okraji sekerky, způsobil, že řemeslník ve vrtání po chvilce již nepokračoval a sekeru zahodil. I stopy po sklouznutí vrtáku jsou na sekerce dobře patrné.

Martin Hůrka