Antonín Freiesleben

Nezapomínejme na lidi, kteří se zapsali do historie našeho města, do pamětí jeho obyvatel a přispívali k obohacení zdejšího života. Letos v lednu uplynulo právě sto let od úmrtí Antonína Freieslebena, aktivního hudebníka a učitele, který lásku k hudbě dokázal dál šířit. Narodil se 27. září 1857 do rodiny obecního pastýře-slouhy Antonína Freieslebena, ve Zlatníkách v okrese Praha-západ jako šesté ze sedmi dětí. Měl čtyři sestry a dva bratry. Matka se jmenovala Eleonora Křížová, byla to dcera psárského chalupníka Vojtěcha Kříže. Už jako hudebník (jak uvádějí veřejně přístupné matriky) se oženil s Antonií Vorlíčkovou, dcerou tesařského mistra Josefa Vorlíčka. V den svatby, která se konala v Ratajích nad Sázavou, slavil i třiadvacáté narozeniny. Víme, že v následujícím roce působil jako obecní pastýř v Dolních Jirčanech. Tehdy se manželům narodila dcera Anna, která svým potomkům i nám ostatním zanechala vzpomínky na dětství a na rodiče. Jak dlouho práci obecního pastýře vykonával, bohužel není známo, stejně tak nevíme, kdy se stal vojenským kapelníkem. Působil u pražského pěšího pluku. Antonín ovládal vícero hudebních nástrojů a za nejoblíbenější snad považoval dechový nástroj flíghorna neboli křídlovku. „Všude se o něm říkalo toto: On netroubí, on zpívá,“ tvrdil dirigent a hudební skladatel, rodák z Dobřejovic Václav Vačkář. Freieslebenova nejstarší dcera Anna, provdané Vlčková, popisovala otce ve vojenské uniformě: „Tolik se nám náš táta líbil. Byl vysoký, štíhlý, a hlavně měl velmi dobré srdce.“ Kapelníci za Rakouska-Uherska byli vybíráni z civilistů a neměli žádnou vojenskou hodnost, nosili ale důstojnický stejnokroj s límcovými odznaky ve tvaru lyry (zlaté nebo stříbrné) se zkříženými meči. V šedesátých letech 19. století se roční plat takového kapelníka pohyboval okolo 1200 zlatých s nárokem na služební byt. Uspokojivou finanční situaci Freieslebenových ale narušila nemoc, kvůli níž Antonín o práci bez náhrady přišel. Začalo tak několik let života v bídě. Do rodinného rozpočtu přispívala výdělkem z šití jen Antonie. Netrvalo dlouho a rodina se stěhovala z pražského Žižkova na Hlubočinku u Velkých Popovic a následně po požáru, kdy se zachránilo jen pár věcí, do sousedních Sulic. Zde se jim v roce 1888 narodila další dcera. (Antonín s Antonií přivedli na svět dohromady patně devět dětí, z toho šest dcer a tři syny.) V těžké životní situaci se Antonín rozhodl, že se bude věnovat výuce mládeže: bude děti učit hrát na hudební nástroje. Měl v úmyslu si pro začátek pořídit housle. Požádal tedy svou starší sestru Františku, provdanou do Prahy za arcibiskupského komorníka, o finanční půjčku. Ale neuspěl… Situace byla pravděpodobně vážná, protože se za Františkou vydal i otec Antonín Freiesleben starší. I když pak peníze pro bratra přislíbila posílat, nikdy se tak nestalo. Starý muž se vydal do Prahy ještě jednou, domů se však už nikdy nevrátil – zemřel totiž na zpáteční cestě ve Psárech. I když mu rodina s financemi nepomohla, Antonín si housle koupil. Peníze mu půjčil, a nakonec dal, jejich sulický domácí výměnkář Svoboda. Žáků bylo sice na začátku málo, ale situace se zlepšovala. Jak se dozvídáme ze vzpomínek Anny Vlčkové, postaral se o to dědeček Vorlíček z Ratají. Dozvěděl se o rodinných těžkostech a proběhlo další stěhování, tentokrát k němu. Dokonce pak v Ratajích vznikla příležitostná kapela.