Cep je zemědělské nářadí, které je známé již od starověku, a používalo se k oddělování „zrna od plev“, tedy vymlacování obilí. Sestává ze dvou dřevěných částí – držadla (z měkkého, například smrkového dřeva) a bijáku (z tvrdého, např. bukového dřeva). Obě tyto části jsou navzájem propojeny – na držadle se nachází očko, biják je opatřen koženým páskem, jemuž se říká ošití. Cepy si většinou vyráběli zemědělci sami pomocí běžného truhlářského náčiní. Během husitských válek a pozdějších novověkých selských bouří se cepy mohly okovat a posloužit i jako zbraň. Obvykle se mlátilo cepy ve dvou až osmi lidech, přičemž různý počet „mlatců“ vyžadoval rozličný rytmus mlácení. Rytmus se udával pomocí jednoduchých říkadel. Cepy se používaly běžně do přelomu 19. a 20. století, kdy je nahradily mlátičky. Příležitostně se však cepy používaly i v první polovině 20. století.
Říčanské muzeum uchovává ve své sbírce tři cepy, které pochází z 1. poloviny 20. století. V případě dvou cepů jejich původ neznáme, třetí cep daroval muzeu roku 1961 pan Josef Čech z Říčan. Cepy byly v minulosti neodmyslitelnou součástí zemědělství a nechyběly ve výbavě každého hospodářství. Mechanizace a zánik soukromého hospodaření znamenaly postupné vymizení cepů z živé kultury. Cepy skončily v lepších případech v muzeích a skanzenech, nebo jako dekorace. O proměně zemědělství a osudech lidí, kteří přišli o svá políčka, se můžete až do konce října dozvědět na výstavě Proměny krajiny: Je to ve vašich rukou.
Jan Boukal
