Hračky tvoří nedílnou součást lidské historie. Od nejstarších dob si lidé potřebovali hrát a hračky tak dodnes tvoří neoddělitelnou součást kultury, která odráží vývoj společnosti a formuje vývin každého jedince.
Z naší sbírky jsme vybrali předměty, které mají z valné většiny společnou jednu věc: jsou jakýmsi malým obrazem velkého světa. Při antropologickém a etologickém studiu hry a hraček totiž narážíme na to, že dětské hračky jsou vlastně většinou napodobeninami předmětů ze světa dospělých. Jejich prostřednictvím se s dospělým světem děti seznamují a napodobováním dospělých činností se učí dovednostem, které budou později využívat v životě. Odpradávna si tak děti hrály s miniaturami „dospěláckého“ nářadí a náčiní a napodobovaly činnosti, které spatřovaly v okolním světě velkých.
Je jedno, jestli se díváme na panenky, modely strojů nebo stavebnice měst – všechny tyto hračky dávají dětem možnost hrát si na určitou roli – matku, traktoristu, projektanta. Právě přebírání těchto vymyšlených rolí dětem umožňuje zažívat dobrodružství, díky nimž si osahávají okolní svět a získávají zkušenosti tolik potřebné pro vlastní vývoj. Platí to jak o těch nejjednodušších hračkách, kterými se mohou stávat pouhé klacky a šišky, které se v dětské představivosti promění v meče a šípy, tak i o velmi sofistikovaných stolních nebo počítačových hrách. Každá taková hračka umožňuje uživateli vcítit se do imaginární role někoho, kým ve skutečnosti není, a tím tak rozšiřovat svoje sociální ego a zkoumat své vlastní hranice. Z antropologických a etologických studií víme, že simulace vjemů a fantasie prostřednictvím hraček je v ohledu vývoje jedince nenahraditelná. Dostatek správně volených hraček zásadně napomáhá zdravému vývoji člověka a umožňuje mu vyzkoušet si různé životní role a činnosti. Díky této zkušenosti pak může v dalším životě činit rozumnější a svobodnější volby. Hraní si je také velmi důležitým nositelem sociálních hodnot. V jednoduchosti můžeme říct, že hračky, se kterými si hrajeme, odráží určitý stav společnosti, který tím, že si s nimi hrajeme, dědíme. I proto dnes sledujeme vášnivé diskuse o tom, jak určité hračky reprezentují stereotypy, které část společnosti označuje za patriarchální nebo rasistické. Hračky jsou nositeli kultury, aniž si to většina z nás uvědomuje. Vyniká to třeba při srovnávání hraček napříč různými kulturami. Vždyť jen samotný pohled na panenku Barbie nabývá bizarních rozměrů třeba ve společnostech, v níž ženy chodí zahalené.
Hra ale samozřejmě není jen doménou dětí. Vždy si hráli i dospělí. V naší sbírce to dokládá nejstarší vystavený exponát – keramický hrací kámen, který může být až 500 let starý a zřejmě sloužil k hraní nějaké hazardní hry.
Pojďte se s námi podívat do malého světa velkých věcí. Zmenšeniny říše dospělých odpradávna pomáhaly dětem připravovat se na život, který je čeká. Ať už se jedná o péči o děti a zvířata, o učení se obsluze strojů, simulování společenského života, stavění vymyšlených měst, vybavování fiktivní domácnosti či prožívání adrenalinu závodníků na okruhu – to všechno jsou způsoby, kterými se malí lidé stávají postupně lidmi velkými. Je důležité dávat jim možnost si prostřednictvím hry osahat co nejvíce aktivit a načerpat nejrozličnější zkušenosti. Hry a hračky patřily a patří ke zdravému vývoji dětí a ke způsobu aktivního odpočinku, který stále prospívá i dospělým. Prostě a jednoduše: hrajeme si rádi, a i po další staletí a tisíciletí to tak zůstane!
I v našem muzeu máme doklady her a hraček, které byly nalezeny archeologickým způsobem, tedy byly vykopány ze země. Naše sbírka bohužel neobsahuje žádné pravěké nálezy herního charakteru, ale pro ilustraci zde předkládáme tři předměty, které by bez kopání zůstaly stále ještě ukryté pod zemským povrchem. To dokládá důležitost archeologických průzkumů. I přestože pod zemí nalezneme předměty, které nejsou zrovna tisíce let staré, jejich historická hodnota postupně narůstá a my jsme rádi, že je můžeme v našem depozitáři ochraňovat pro další generace.
1. Hrací kámen
Tento hrací kámen je nejstarším dokladem her, který v našem depozitáři máme. Jeho stáří odhadujeme na 300-500 let. Na první pohled nenápadný úlomek střepu by možná uniknul pozornosti, kdyby oko dávného historika v roce 1921, kdy předmět do sbírek muzea přibyl, nebylo natolik bystré, aby rozpoznalo, že se nejedná o pouhý odpad z rozbité nádoby. Ačkoliv takový původ zřejmě vskutku hrací kámen má. Původně byl totiž zřejmě opravdu jen střepem. Dávný hazardu chtivý hráč však střep obrousil do přibližně kruhového tvaru a následně vybrousil původní glazuru tak, aby v šachovnicovém vzoru vytvořila políčka zřejmě symbolizující hodnotu kamene či jeho herní „barvu“. Dnes už nedovedeme říct, jakou hru dávní obyvatelé Doubku, kde se kámen našel, hráli. Můžeme se ale domnívat, že šlo o hru podobnou dnešním kostkám nebo vrhcábům. Je to každopádně předmět, který dokládá, že na Říčansku před třemi až pěti stoletími hry hráli i dospělí. Takových dokladů volného času se mnoho nedochovalo, o to je pro nás tento hrací kámen cennější. Dávní muzejní kurátoři však bohužel předmět znehodnotili. Na jeho čelní straně tak dnes nalezneme stará přírůstková a inventární čísla. Takto znehodnocený exponát je pro nás zdviženým prstem, který nás upomíná: „Takhle ne!“
2. Figurka psa
Tuto kovovou figurku nalezl dárce na poli u nedalekých Jažlovic. Takové nálezy jsou relativně časté. I vás možná při procházce na zoraném poli jednou bude čekat nějaký pěkný archeologický nález! Mějte oči na stopkách. Jedná se o miniaturu loveckého psa, která mohla sloužit jako dětská hračka, ale i jako drobná dekorace. Odhadujeme, že pochází z 19. století. V té době byly lovecké motivy obzvláště oblíbené a záliba v lovu se alespoň v symbolické rovině šířila ze šlechtické společnosti i do měšťanského prostředí. Podobné dekorace tedy často tvořily výbavu bohatších domácností. Jak se ale pejsek dostal až na pole? Že by ho tam nějaký dávný nezbedník ztratil?
3. Figurka pierota
I tento kovový předmět byl nalezen na poli u Jažlovic. Jedná se o kovovou figurku tzv. pierota. Pierot je fiktivní postava z italské komedie dell’arte, která se stala ikonou v evropské kultuře. Jde o smutného klauna nebo harlekýna, který je často zobrazován s bílým obličejem , velkýma očima a červenými rty. Jeho charakteristickým rysem je melancholie a romantická touha. Pierot se poprvé objevil v 17. století a rychle si získal popularitu. Jeho postava se stala základem pro mnoho uměleckých děl a výrazů v kultuře. Zpracování pierota se objevuje v divadle, operách, baletu, literatuře, výtvarném umění , a dokonce i ve filmu. Pierot se tak stal ikonou, která přetrvává v kultuře jako symbol lidských emocí, tragédie, touhy a uměleckého vyjádření. Jeho melancholická povaha a vnitřní bolest z něj dělá zajímavou postavu, která se stále objevuje ve světě umění a která inspirovala mnoho tvůrců k vytvoření unikátních a hlubokých děl. Figurky pierotů byly oblíbené zejména v období romantismu v první polovině 19. století. Předpokládáme, že do tohoto období může spadat i náš exponát. Stejně jako v případě modelu pejska, i tato figurka mohla sloužit jako hračka i jako dekorace.
Jak už bylo řečeno v úvodu tohoto katalogu, hračky jsou nejčastěji miniaturami, které mají svůj předobraz ve světě dospělých. Nejvíce se to ukazuje na dodnes oblíbených modelech pracovních strojů. Například oranžová tatrovka zřejmě nikdy nevyjde z módy a v podstatě v nezměněné podobě doprovází už několik generací. V „dospěláckých“ strojích a přístrojích totiž děti vidí cosi přitažlivého. Hrát si s takovými věcmi jim dovoluje propůjčit si role dospělých, vyzkoušet si je a fiktivně opouštět svůj dětský svět. Děti přirozeně touží po napodobování činností, které vidí kolem sebe, a pokud nemohou řídit opravdové auto, chtějí si na to alespoň hrát. Mějme také na paměti, že v případě různých složitějších modelů už také tvůrce promýšlel edukativní přesah takové hračky. Šlo mu o to, aby dětem názorně ukázal například různé mechanické a konstruktérské aspekty jednotlivých strojů. Tím v dítěti mohl zažehnout touhu po objevování toho, jak věci opravdu fungují. Nejeden vynálezce začal svou zářnou kariéru tím, že jako dítě stavěl modely. A modelářství je dodnes oblíbenou kratochvílí dětí i dospělých. Nemusí vždy ale jít jen o svět techniky. Mezi hračkami se objevují miniatury nejrozličnějších předmětů, jak dokládá i miniaturní keramický džbánek. Hrou s ním si dítě neosvojilo žádnou konkrétní výrobní techniku, ale jistojistě skrze ni vstřebalo třeba to, jak vypadají typické lidové vzory na keramice jeho kraje. I v takovém případě se tedy hračka potvrzuje jako prvek kulturního a sociálního přenosu.
4. Model parní turbíny
Tento dosud funkční model parní turbíny je vynikající ukázkou názorné výuky a dobře vymyšlené hračky. Díky trojrozměrnému zpracování si člověk mohl osahat, jak parní stroj funguje v praxi. Na párou rozpohybované kolo bylo možno připojit další stroj, který byl turbínou poháněn. Tento exponát se podle výpovědi pamětníků ještě na začátku 70. let používal v říčanských základních školách, kde na něm byl demonstrován nejdůležitější vynález moderní éry, tedy parní stroj, který rozpohyboval kola průmyslové revoluce a během několika desítek let zcela proměnil svět. Model byl vyroben zřejmě v 50. letech 20. století v závodě ITES v Blansku. Firma ITES dodnes vyrábí hračky a různé modely aut či autodráh.
5. Model pluhu
Jako způsobil v průmyslu revoluci objev parního stroje, neméně revoluční pro zemědělství byl objev moderního pluhu. Ten nahradil dřívější ruchadla, oradla či ještě primitivnější rádla a motyky. Od nich se pluh liší především asymetrickým tvarem své rycí části, která oranou půdu převrací, provzdušňuje a odhrnuje k jedné straně. Efektivnější orání, které umožnilo lepší využití půdních živin, vedlo na celém světě ke zvýšení zemědělských výnosů tolik potřebných pro uživení rapidně rostoucí populace doby průmyslové revoluce. Tento zřejmě podomácku vyrobený a velmi dobře zachovaný model pluhu detailně ukazuje všechny jeho části a je možno jej skutečně názorně využít třeba k zorání malého záhonku v zahradě. Pozorování takového modelu nám dává poznat, jak dodnes funguje orba na polích, kterou sice provádějí traktory, ale princip obracení zeminy pomocí pluhové radlice se v podstatě nezměnil.
6. Dětský džbánek
Drobný kameninový a pestře malovaný džbánek původně ze Slovenska nám dává napovědět, že hrnčíři a malíři, kteří jej v 19. století vytvořili, už tehdy mysleli i na děti. Dětská hra zřejmě byla jediným účelem této miniaturní keramické nádobky. Děti si hrou s ní osvojovaly motorické dovednosti a zároveň vstřebávaly vizuální kulturní vzory svého kraje, které potom replikovaly při řemeslné a umělecké činnosti v pozdějších fázích života.
Fascinace pohybem. To je zřejmě základní element toho, proč jsou pro nás dodnes mechanické hrací strojky a podobná „hejblátka“ tolik atraktivní. Zdánlivě samohybný stroj se zejména v očích dětí stává skoro neskutečným zázrakem, jehož vzrušující tajemství zve k objevení. Mechanické strojky sloužící k pobavení a vyvolání úžasu znali už antičtí Řekové a Římané. Konstruovali nejen hrací krabičky, ale také pohyblivé sochy či samohybné prvky divadelních scén. Během renesance se do Evropy vrátil zájem o mechaniku jako vědní obor. Poznatky motivované například zlepšováním válečných strojů a vývojem zbraní, požadavky architektury anebo potřebou rozvoje dosud primitivních manufaktur znovu uvrhly mechaniku do centra pozornosti. Na dvorech bohatých šlechticů se začaly objevovat hrací strojky, obvykle bohatě zdobené, doplněné otáčejícími a pohybujícími se tanečnicemi, zvířaty či fantastickými tvory. Obliba těchto vynálezů se později přenesla i do nižších vrstev a v 19. století už takové výtvory precizní lidské práce byly šířeji dostupné. Rozšířily se do měšťanských rodin a nejširší vrstvy běžného lidu se s nimi seznamovaly při vystoupeních potulných kejklířů, kramářů a flašinetářů. Popularitu hracích strojků zastavil až objev gramofonu, který revolučním způsobem změnil dějiny hudby a nahradil kovové kotouče a válečky šelakovými, později vinylovými deskami. Dodnes si ale zvuk starých cinkajících krabiček užíváme a jsme fascinováni složitostí mechanismů, které před námi rozpohybovávají imaginární orchestry a taneční scény.
7. Hrací strojek
V 19. století se v měšťanských rodinách masově rozšířily mechanické hrací strojky. Ve sbírce Muzea Říčany jich nalezneme hned několik, tento však patří mezi nejzachovalejší. Uvnitř strojku se nachází válečkový mechanismus, který po zatažení za provázek hraje dvě známé melodie. První z nich je Smetanova skladba Proč bychom se netěšili. Ta druhá se pak propsala do naší národní identity. Jedná se totiž o českou státní hymnu Kde domov můj z pera skladatele Františka Škroupa. Ve své době tyto malé technické zázraky fascinovaly děti i dospělé. Složitá mechanika a jemné precizní zpracování každého jednotlivého dílu imponovaly všem generacím. Zájem o vše technické a mechanické byl celému 19. století vlastní. Zázraky techniky předznamenávaly radikální civilizační pokrok a podobné hrací strojky byly jakýmsi „soundtrackem“ tehdejších optimistických představ o vývoji lidské společnosti.
8. Flašinet s mechanickým divadlem
Králem naší letní výstavky jsme korunovali tento unikátní flašinet kombinovaný s mechanickým divadélkem, který patří mezi nejpozoruhodnější poklady, které ukrývá náš muzejní depozitář. Nevíme, jak přesně je flašinet starý, odhadujeme, že byl vyroben na přelomu 19. a 20. století. Postavičky, které se otáčejí, když se točí na zadní straně boxu umístěnou klikou, tancují zřejmě při svatební hostině. Mezi postavičkami nacházíme ženicha a nevěstu, družičku se svědkem, myslivce v kamizolce a další tanečníky. Kapelu, která k tanci hraje, tvoří pianista a hráč na kontrabas. Na bubínek je doprovází sympatická opička! Scéna je umístěna v bohatě zdobené světnici, ve které nechybí ani svatý koutek s křížkem, oltáříčkem a hodinami. Propracovanost jeviště a množství drobných detailů dokreslují výjimečnou řemeslnou zručnost, s níž ruka neznámého tvůrce flašinet vyrobila a rozpohybovala. Vedle hlavní taneční scény se pak nachází nejvýraznější dominanta celého divadélka – veliký pestře oděný klaun s výrazně velkou hlavou. Když zatáhneme za provázek umístěný vzadu, otevírá široká ústa, kam se vhazovala mince. Tu pak klaun spolkl a mince propadla do vnitřní pokladničky. Tímto způsobem flašinetář vybíral poplatek od nadšených diváků. Flašinet samozřejmě v minulosti hrál. Uvnitř ozvučné krabice je umístěn velký kovový kotouč, který při otáčení klikou narážel do kladívek. Jaká to byla melodie, nevíme, protože v současnosti flašinet nehraje. V budoucnosti bychom jej rádi rekonstruovali a snad odhalíme tajemství písničky, která kdysi rozeznívala říčanské ulice!
Dřevo je dost možná nejtradičnější materiál, z nějž se hračky dělají tisíciletí. Ačkoliv se mohlo před několika desítkami let zdát, že dřevu v hračkářství definitivně odzvonilo, dřevěná hračka zažívá přinejmenším v posledním desetiletí renesanci. Zájem o zdravotně nezávadné a životní prostředí nezatěžující hračky znovu roste. A ačkoliv tradice lidových hračkářů a malých dílen skoro vymizela, i velké firmy dnes znovu dřevěné hračky vyrábějí a přemýšlí o tom, jaký vliv má použitý materiál na zdraví a ekologii.
9. Kolekce podkarpatských lidových hraček
Tyto dřevěné hračky jsou typickým příkladem dřevovýroby inspirované tradiční lidovou tvorbou. Sada pochází z oblasti Podkarpatské Rusi a vyrobena byla v první polovině 20. století. Mezi figurkami nacházíme klasické stereotypní charaktery podkarpatské vesnice: cikánskou tanečnici, strážníka, popa (pravoslavný duchovní), Žida, pastýře s fujarou, několik sedláků a selek, krojované chlapce a dívky; nemohou samozřejmě chybět ani ovečky, husy nebo prasátko. Soubor hraček věnoval muzeu v 50. letech 20. století Karel Kozák, bývalý legionář, který za první republiky procestoval mnoho evropských i exotických zemí. Je tedy navýsost pravděpodobné, že tento soubor hraček si přivezl přímo z Podkarpatí, kde jej zakoupil jako suvenýr.
10. Dřevěná zvířátka
Tyto dřevěné hračky vyráběl podnik HIPO v letech nacistické okupace, konkrétně mezi léty 1941-45. Přinejmenším o dřevěné kočičce víme, že se vyráběla přímo v dílně v Říčanech. Tyto olejovými barvami malované kusy sloužily jako prototypy pro průmyslovou výrobu. Firma HIPO české dřevěné hračky vyvážela do Německa, kde o ně byl značný zájem. Není proto překvapivé, že výrobky této společnosti jsou dnes vystaveny i ve významném muzeu hraček v německém Mnichově.
Historie plyšových hraček sahá až do 19. století a jejich popularita se od té doby neustále zvyšuje. První plyšové hračky se objevily v Anglii a Německu v průběhu 19. století. Vyráběly se z vlny nebo plsti. Tyto hračky zpodobňovaly různé zvířecí postavy, jako jsou medvědi, kočky nebo psi, a děti si je rázem velmi oblíbily. V první polovině 20. století se plyšové hračky staly dostupnějšími v důsledku zavádění pásové výroby. Oblíbenými postavami byla stále hlavně zvířata, ale objevily se také plyšové panenky a další hračky. Ve 30. letech 20. století se plyšové hračky staly masově rozšířenými a komerčně úspěšnými. V této době se ustanovují klasické charaktery plyšových zvířátek, mezi nimi dodnes zaujímá královské místo plyšový medvídek Teddy, kterého zná snad každé dítě na světě. Dnes se plyšáci vyrábí z široce dostupných měkkých a bezpečných materiálů a často jsou spojeny s postavami z filmů, televize, knih a her. Technologické inovace také umožnily výrobu interaktivních plyšových hraček s pohybem, zvukem nebo světlem. V každém dětském pokoji si dodnes můžete ověřit, že plyšáci slouží jako společníci, dekorace i jako předměty sběratelského zájmu. Jsou symbolem pohodlí, bezpečí a radosti a jejich různorodost a kreativita nabízejí mnoho možností pro hraní a vyjádření fantazie.
11. Hadrový psík
Hadrový psík z bavlněné látky sedí a snad by na nás vrhal i pohled „psích očí“, kdyby ještě nějaká očka měl. Ta se totiž bohužel nezachovala. Uši má vyztužené drátem a je vyplněný patrně dřevitou vatou. Odhadujeme, že byl vyroben ještě před druhou světovou válkou.
12. Plyšový medvěd
Plyšový medvěd světle hnědé barvy je jedním z nejtypičtějších příkladů plyšáků, jejichž podoba se dodnes vlastně moc nezměnila. Vychází z nejpopulárnějšího vzoru – medvídka Teddyho. Ačkoliv je poněkud poškozený, je perfektním příkladem podoby hraček vyráběných před rokem 1950.
13. Plyšový oslík
Tento oslík jako by z oka vypadl tomu, kterého známe z populárních knih, seriálů a filmů o Medvídkovi Pú. A je opravdu možné, že byl tímto legendárním oslíkem Íjáčkem inspirován. Plyšová hračka naplněná dřevitou vatou pochází z první poloviny 20. století.
V druhé polovině 20. století se věda začala zabývat rolí her a hraček ve vzdělání. Jistě, Komenského poučky o škole hrou jsou mnohem starší, ale bylo to až o mnoho později, kdy se učitelé začali na hračky dívat jako na výukové prostředky. Na to pochopitelně reagovali i designéři a výrobci hraček. V bývalém východním bloku se kladl velký důraz na technické vzdělání. Státní ideologové cítili značnou potřebu rozvíjet v dětech zájem o elektrotechniku a vychovávat je k tomu, aby se stávaly inženýry a konstruktéry. S tímto cílem vznikly i dvě zajímavé hračky, které vystavujeme. Ačkoliv jsou dnes elektronické hračky mnohem pokročilejší a atraktivnější, elektrotechnické stavebnice stále patří mezi relativně populární hračkářské artikly. Zapojování obvodů a jednoduché programování je pro děti zábavné i poučné dodnes.
14. Elektrotechnická stavebnice MED 27
Německá elektrotechnická stavebnice MED 27 by možná zaujala i dnešní malé inženýry. Je možno na ni prostřednictvím propojování obvodů a různých součástek vytvořit až 27 různých zařízení, které hravě učí elektrotechnice a programování. Podle přiložených návodů je možno sestavit třeba elektrický zvonek, ladičku, metronom, sirénu, ale i rádio, domovní telefon, stopky či hlukoměr.
15. Elektrotechnická stavebnice EKON-01
Sovětská stavebnice EKON-01 sloužila ke hravé výuce zapojování obvodů a pochopení elektrotechnických schémat. Prostřednictvím interakce se součástkami ovládacího panelu lze sestavovat až 30 typů zapojení, které vytváří různá zařízení, například hledač a generátor signálu, elektrický časovač, metronom či signalizátor morseovky.
