1. Fajfka s mysliveckou tematikou. Jeden z nejpozoruhodnějších kusů naší kuřácké sbírky. Malba na keramické hlavičce znázorňuje místnost v hájovně se stolem a kachlovými kamny, dva muže oděné v tradičním německém mysliveckém úboru a ženu s uloveným srncem. Nemohou samozřejmě chybět klobouky se štětkami a klasické pivní korbely. Tělo dýmky je složeno ze tří šroubovacích lakovaných dílů ze soustruženého dřeva. Dýmku datujeme do druhé poloviny 19. století.
2. Zápalky SOLO. Jsou věci, které se nemění. Mezi takové patří i sirky ze známé sušické sirkárny SOLO, které se v takřka neměnné podobě vyrábějí už drahná léta. První zápalky vyrobil ve své dílně v Sušici Vojtěch Scheinost už v roce 1839, o pět let později rozjel manufakturní výrobu. Logo sirek, které vídáme na krabičkách dodnes, se dlouhé roky nemění a patří mezi základní, na první pohled rozpoznatelné atributy výrobků sušické sirkárny. Výroba v sušické sirkárně ustala v roce 2008, aby se přesunula do Indie. Firma však dodnes indické zápalky dováží do Čech a opatřuje je svým nezaměnitelným logem. A protože sirky neodmyslitelně patří ke kouření, zahrnujeme balíček sirek z padesátých až sedmdesátých let 20. století i do naší kuřácké kolekce. Však bez sirek by si člověk na cestách cigaretu, doutník ani fajfku nezapálil.
3. Cigarety. V naší sbírce uchováváme historické cigarety čtyř značek. Cigaretové balíčky jsou kompletní, tedy včetně cigaret, čímž hodnota krabiček jako sbírkových předmětů stoupá, obvyklé je totiž uchovávat pouze kartony bez obsahu. Ve sbírce Muzeum Říčany opečovává několik krabiček cigaret značky START z 80. let, Partyzánka ze 60. let, rakouské cigarety Austria 3 z 80. let a ruské Papirosy ze 30. let 20. století.
4. Krabice od havanských viržinek. Dvě dřevěné krabičky na havanská viržinka, tedy v tabákovém listu balené cigarety. Na víku nacházíme vytlačené černěné oválné logo výrobce (rakouský orel s opisem „K. K. CIGARETEN – FABRIK WIEN – RENNWEG“), zepředu černě natištěný typ výrobku a počet kusů obsažených v balení („Havanna – Virginier 100“). Z pravé boční strany je černě natištěno označení barvy tabáku („Colorado“ a „Colorado Claro“) a zespodu černé oválné razítko s roky 1890 a 1909, podle kterého můžeme krabičky datovat. V obou případech je uvedena cena krabičky původně obsahující 100 kusů cigaret; u té starší je to 8 zlatých, u novější pak 16 korun. I z toho můžeme vyčíst poměr mezi starší a novější měnou, tedy korunou, zavedenou v Rakousku-Uhersku v roce 1892. Na novější krabičce lze také sledovat, že krabice od doutníků byly často využívány sekundárně. V tomto případě k uložení geologických sbírek Musea Království českého (dnes Národní muzeum), jak nám napovídá dosud dochovaný štítek, kterým je přelepena horní strana krabice.
5. Rakousko-uherská kuřácká karikatura. Karikaturní kresba z roku 1917 zobrazuje vyprodanou trafiku. To byla v závěrečných letech první světové války, kdy kolabovalo civilní zásobování a veškerá výroba a distribuce byla podřízená potřebám fronty, běžná praxe. Lidem nezbylo, než si z toho tropit šprýmy. Rozzlobená trafikantka odhání tabákuchtivé náruživce od svého krámku s nápisem „Rauchwaren Ausverkauft“, tedy „Kuřácké zboží vyprodáno“. V popředí v pravém rohu obrazu se nicméně nachází potutelně vyhlížející voják, který si svou cigaretku užívá. Jedná se snad o šmelináře, který kšeftuje s vojenskými příděly? Obrázek pochází ze soukromé sbírky Miroslava Slaniny z Říčan.
6. Popelník s gilotinou na doutníky. Popelník z bílo-hnědé mořské ulity, na níž se nachází nápis Sassnitz. Sassnitz, česky Sasnice, je název města na turisticky oblíbeném poloostrově Rujána v Německu. Jedná se tady o suvenýr z druhé poloviny 20. století. Uvnitř popelníku je umístěn gilotinový ořezávač na cigarety, respektive doutníky, zdobený drobným dekorativním reliéfem s florálními motivy. Tento popelník tedy kombinuje dvě funkce – slouží jako popelník a zároveň nahrazuje nůžtičky na odstřihávání špiček doutníků.
7. Popelník s dětskými kuřáky. Motiv kouřících dětí se v užitém umění kuřáckých potřeb objevuje často. Odkazuje zřejmě na dětskou rozpustilost, kterou lze dát do kontextu s náturou nervózního kuřáka. Je třeba si ale také uvědomit, že na přelomu 19. a 20. století neexistovaly žádné zákony a regule, které by dětem zakazovaly kouřit. Zejména z dělnických rodin máme doklady o tom, jak pyšní otcové plesali radostí, když jejich potomci vesele bafali z dýmky ještě v kočárku. Také proto zřejmě na tomto popelníku nacházíme reliéf dvou nezbedníků, z nichž jeden druhému připaluje cigaretu.
8. Popelník s andělskými motivy. Výjimečně umělecky provedený popelník s dvěma samostatnými nádobami. Na vyšší z nádob nacházíme bohaté alegorické výjevy barokních andělíčků a batolat – oddávají se roztodivným radovánkám včetně popíjení a kouření. V jednom z figurálních motivů nalézáme i natolik bizarní zobrazení, jako je opice s fajfkou, který prsty vyvolává zvracení u klečícího batolete. Tomu všemu přihlíží kočka a andělíček s dýmkou. Umělecké motivy jsou odkazem k antickému hedónismu a kultuře rituální nezřízené spotřeby jakožto oběti bohům. Proto dovozujeme, že předmět, ačkoliv vykazuje figurální znaky baroka, je spíše z období romantismu, tedy z první poloviny 19. století. Druhá nádobka na popel je prostší. Ze stran je károvaná, zřejmě aby se popelník dobře držel. Zepředu pak nacházíme motiv šachové figurky koně. Popelník je dokladem toho, že i takovéto předměty se stávaly předmětem vysokého umění. Patrně sloužil ve šlechtické nebo bohaté měšťanské rodině.
9. Kovový popelník. Tento popelník byl možná původně vyroben jako kalamář, tedy nádobka pro inkoust. Okraje předmětu pak sloužily k okapávání namočeného pera. Stopy po popelu nás ale nutí domnívat se, že exponát byl využíván spíše jako popelník. Předmět je umně zdobený rostlinnými a geometrickými ornamenty.
10. Doutníkové vějíře. Dobovou popularitu kouření a oblibu tabáku dokládají tyto dva zvláštní upomínkové předměty, které na první pohled vypadají jako doutníky. Ve skutečnosti se ale jedná o rozkládací vějíře, které si kdosi odnesl jako suvenýr z Národopisné výstavy roku 1895. Tato výstava byla zásadním počinem pro historii českého muzejnictví. Předcházela jí totiž tři roky trvající sbírka etnografického hmotného i duševního materiálu po celém území Zemí koruny české. Právě tato událost umožnila získání materiálu, který se v celé řadě muzeí, včetně toho našeho v Říčanech, stal základním kamenem etnografických sbírek, které využíváme dodnes. Tehdy získané materiály dokládají dobový stav krojů, stylů bydlení, zvyků, lidových obyčejů, tradic nebo řemesel.
11. Kratiknoty a nůžky na doutníky. Jen jediný z těchto tří předmětů je skutečně jedinečně kuřáckým artefaktem. Dva exempláře z této sady spadají do kategorie kratiknotů, tedy speciálních nůžek určených na stříhání knotů svíček. Kratiknot má na svém boku zásobník na žhavé knoty, čímž zvyšuje bezpečnost zacházení s hořící svící – ohořelý knot nepadne na stůl nebo na zem, ale zachytí se v kovovém zásobníku. I kratiknoty jsou však s kuřáctvím nesporně spojené, protože hořící svíčka v domácnosti představovala nejsnazší a nejspolehlivější zdroj ohně pro připálení cigarety nebo doutníku. V případě nedostupnosti zápalek se o svíčku dala zapálit špejle nebo tříska, kterou si kuřák následně zapálil tabák v dýmce. Třetí předmět z této kolekce ale nemá jiného využití, než aby sloužil vášnivému kuřákovi. Jedná se totiž o nůžtičky na cigarety, viržinka a doutníčky. Zpravidla se takovými nůžkami odstřihávala část doutníku, která směřuje do úst kuřáka. Jistě, tu lze také jednoduše odkousnout, ale řekněte sami: nejsou takové jemné nůžky přece jen hodnější gentlemana? Přesný řez také pomohl k tomu, že se doutník nezačal drolit nebo rozmotávat. A aby nůžky byly opravdu variabilní, nabízejí tři různé průměry, v nichž se dá doutník odstřihnout.
12. Čínské mastkové popelníky. Jedinečná kolekce vzácných orientálních popelníků vyrobených z tvárné horniny známé jako mastek, která se často využívá jako materiál pro umělecky vyřezávané předměty. Na popelnících kromě květinových a dalších přírodních motivů nalézáme především zvířata – opice, ptáky a ryby. Datovat tyto popelníky není snadné. Muzeum je nabylo v padesátých letech 20. století, ale budou zřejmě starší. Snad je do Čech mohli přivézt legionáři, kteří se přes Dálný východ vraceli z bojů první světové války v Rusku. Mastkové popelníky byly významným vývozním artiklem Číny i Japonska. Patřilo k dobrému vychování si z návštěvy Orientu přivézt takový popelník. Každý z nich je unikát, neboť jde o precizní ruční práci založenou na detailním zpracování každého jednotlivého prvku popelníku. V tomto případě se tak jedná o skutečně unikátní, jedinečné a umělecky mimořádně hodnotné umělecké předměty, které dodnes lahodí oku nejen kuřákovu.
13. Dýmka s motivem Spravedlnosti. Jeden z nejpozoruhodnějších exemplářů kuřácké sbírky Muzea Říčany. Jedná se o keramickou hlavičku dýmky s plechovým odklápěcím cylindrem. Hlavičce dominuje reliéf figurálního motivu alegorie Spravedlnosti, tedy ženy s váhami a mečem. Dýmka je velmi pečlivě a s notnou dávkou umu vyřezána ze vzácné rohoviny. Uměleckým zpracováním se jedná o cenný unikát. Uložena je v původním koženém pouzdře vypolstrovaném červeným sametem.
14. Třešňová špička na doutníky. Tento exponát dokládá, že výroba kuřáckých potřeb nemusela být vždy sofistikovaným a uměleckým procesem. V podobě tohoto předmětu se nám dochovala špička, jakých muselo být mezi prostými lidmi snad úplně nejvíce. Nikoho ale nenapadlo takové obyčejné předměty uchovávat. Zřejmě ani neměly dlouhou životnost. Jakmile taková špička z třešňového dřeva dosloužila, její majitel ji prostě zahodil a anebo spálil v kamnech. Proto jsou takové obyčejné exempláře vlastně vcelku vzácné. I v případě designu této kuřácké pomůcky ale autor pomýšlel na praktičnost – dole je špička vyřezána do tvaru písmene V tak, aby stála.
15. Dřevěná dýmka. Klasická dřevěná dýmka tvaru, který přetrval dodnes. Právě takovou možná kouřil váš tatínek či dědeček. A takové dýmky stále spatřujeme v rukou kuřáků dýmek. Tento exemplář pochází z poloviny 20. století.
16. Belgická dýmka. Dřevěná dýmka s rovnou stopkou cihlové barvy a zespodu vyřezávaným ornamentem. Na stopce nacházíme na papírové etiketě nápis: „PIPE NATIONALE F. CROQUET“ a dále nápisy „Maisiere Be[lgique]“, „CREME BEL[GE]“ a „QUALITE EXTRA“. Z toho dovozujeme, že dýmka se k nám dostala z Valonska – frankofonní části Belgie. Vyrobila ji dílna Fernanda Croquet-Michela někdy mezi léty 1900 a 1920.
17. Lovecká špička na doutníky. Tmavě hnědá hlavička z lakovaného dřeva je z čelní strany zdobena reliéfem s figurálním motivem lovce nebo myslivce, který se opírá o pušku a kouří dýmku. Pod ním nalézáme motiv psí hlavy. Špička z poloviny 19. století je dochována včetně originálního dřevěného pouzdra s uzavíracím mechanismem, jehož vnitřek je vyložen semišem.
18. Opiová dýmka. Vlastně si nejsme jistí, jestli se opravdu jedná o opiovou dýmku. Možná jde ve skutečnosti o dlouhou dýmku imitující špičku na doutníky. Přesto tento předmět zařazujeme mezi zajímavosti naší kuřácké sbírky. Jedná se o výrobek ze světlého dřeva patrně lidové provenience nebo spíše menší dílny. Odhadujeme, že je z počátku 20. století.
19. Dlouhá dřevěná fajfka. Autorem této klasické dlouhé dýmky je dílna Richarda Berekse, jak dokládá nápis SCHUTZ MARKE Richard Bereks SANITATS PFEIFE, který na dýmce nacházíme. Hlavička je vyrobena ze světle hnědého leštěného dřeva a byl na ní původně umístěn plechový odklápěcí cylindr. Troubel je vyrobena z přírodní větve. Náústek je vyroben z plastu a je nasazený na gumové násadě omotané textilem. Fajfka tak představuje zajímavou kombinaci tradičních i tehdy zcela nových a moderních materiálů.
20. Cigaretová špička s polodrahokamovým náustkem. Tělo této luxusní cigaretové špičky je provedeno v umělé hmotě. Výrůstky jsou zdobené falešnými perličkami. Co však činí špičku jedinečnou, je její náustek. Ten je totiž vybroušen ze žlutého polodrahokamu. Špička je uložena v koženém pouzdře polstrovaném zeleným sametem.
21. Keramická hlavička dýmky. Hlavička fajfky z červené pálené hlíny s červeno-černým mramorovaným povrchem, zespodu tvarem připomíná mušli. Na krčku nacházíme otisk firmy „KONIG W“ a nad ní křížek. Vedle se nachází i torzo loga výrobce, není ale dobře dochované. Přesto můžeme říct, že pochází zřejmě z konce 19. století.
22. Cigaretová špička z Ragusy. Ragusa je staré jméno pro Dubrovník. Toto významné přístavní město v dnešním Chorvatsku si dlouho uchovávalo svoji samostatnost, kterou bránilo jak před rozpínavými Benátkami, tak před dobyvačnými Turky. Na přelomu 19. a 20. století se stejně jako dnes jednalo o oblíbené letní letovisko. Z jedné takové dovolené zřejmě pochází i tento suvenýr v podobě dřevěné cigaretové špičky vykládané mosazným secesním motivem.
23. Vyřezávaná špička. Drobná jednoduchá cigaretová špička z vyřezávaného lakovaného dřeva. Datujeme ji kolem roku 1900.
24. Keramická cigaretová špička. Světle béžová špička má jantarový náustek, v keramické části vychází z rostlinného ornamentu protáhlý květ. Bohužel byla v minulosti rozlomena na dva kusy. Je uložena do originálního otevíracího pouzdra vystlaného červenou látkou. Datujeme ji do konce 19. století.
25. Krabička na sirky nebo šňupací tabák. Tato dřevěná krabička, která mohla sloužit jako pouzdro na sirky i zásobník na tabák, je vyrobena z hnědého leštěného dřeva a na obou jejích stranách nacházíme umně provedené intarzie. Jednu stranu zdobí žena s mísou na hlavě, na druhé straně nalézáme kuřácký motiv muže s cigaretou.
26. Kostěná schránka na sirky. Tato tubusovitá krabička s víčkem byla vytvořena z kosti nebo parohu, je ale také možné, že se jedná o slonovinu. Na vnitřní straně víčka nacházíme dnes již vybledlý, perem psaný nápis s datací 10. 1894. Můžeme se dohadovat, že se jednalo o dar, který někdo obdržel právě v tento den na upomínku. Schránky na sirky patřily k důležité výbavě. Na konci 19. století se zápalky stále vyráběly s příměsí bílého fosforu, který je silně jedovatý a může být vstřebán kůží. Praktická krabička z pevného materiálu tak zajišťovala, že sirky kuřákovi nevypadaly do kapes a nepoleptaly mu pak tělo.
27. Vykládaná krabička na šňupací tabák. Zavírací krabička sloužící zřejmě jako pouzdro na šňupací tabák je umělecky vykládána různými druhy vzácných dřev. Pochází z první poloviny 20. století.
28. Cigaretová tabatěrka z první světové války. Kovová tabatěrka s odklápěcím víkem a prořezem, skrze který spatřujeme emblém odkazující na Vánoce na frontě roku 1915. Zřejmě se jedná o pamětní předmět darovaný vojákům německé armády. Vojáci na frontě dostávali pravidelný příděl cigaret, aby se lépe vyrovnávali s hrůzami zákopové války. Kovová tabatěrka sloužila jako ideální ochrana cigaret před mechanickým poškozením. Tyto suvenýry si po skončení služby vojáci brali s sebou domů na památku.
29. Tabatěrka na šňupací tabák z první poloviny 20. století. Historizující provedení navozuje dojem starožitnosti. Dřevěné tělo krabičky je vykládáno plastem, který imituje rohovinu či slonovinu.
30. Kovová tabatěrka. Klasická kovová tabatěrka provedená stylem, který se ve světě krabiček na cigarety stal dodnes přetrvávajícím standardem. Tabatěrka je zdobená drobným šupinovým vzorem a centrálním florálním motivem s kružnicemi. Datujeme ji do desátých až třicátých let 20. století.
31. Pouzdro na doutníky. Kůží potažené otevírací pouzdro na doutníky. Na jeho čelní stěně nalézáme zdobný nápis: „Wien 1873″. Uvnitř krabičky je pozadí potaženo modrou látkou, nacházíme v ní také dvě praktické kožené kapsičky. Taková tabatěrka na doutníky nemohla chybět v kapse žádného dandyho!
32. Cechovní tabatěrka. Pozoruhodné motivy nacházíme na jednom z nejbizarnějších sbírkových předmětů, které tvoří naši rozsáhlou muzejní sbírku kuřáckých potřeb. Mezi různými druhy dýmek, tabatěrek nebo starých krabiček od cigaret v ní vyniká toto hnědé dřevěné pouzdro na tabák kruhovitého tvaru se snímatelným víkem. Zajímavé je především neobvyklou dřevořezbou na vrchní straně víka. To je zdobeno centrálně-kruhovitě uspořádaným ornamentálním dekorem a uprostřed vyřezávaným reliéfem zvracejícího a vyprazdňujícího se muže s dýmkou ve společnosti dvou zvířat, patrně koz. Pod vyměšujícím mužem se „povalují“ atributy krejčovského řemesla, můžeme tedy usuzovat, že se jedná o předmět spojený s některým z krejčovských cechů. Na víku nacházíme nápis psaný německou novogotickou kurzivou: „Mit Gunst ich bin ein Schneider.“ To bychom snad mohli volně přeložit jako „S laskavostí váš krejčí“. Co přesně nám tím autor tohoto artefaktu naznačuje, to tak úplně jistě nevíme. Můžeme se ale domnívat, že se jedná o projev cechovního humoru, spojeného s různými sezonními rituály, které se v ceších dodržovaly a pravidelně opakovaly.
Cechovní rok a vlastně i pořádek a řád obecně byly de facto cyklické, neměnné. Cechy neměly rády změny a až úzkostně dbaly na zachovávání starých tradic a obřadů. Ty během staletého vývoje řemeslnictví nabíraly často bizarní a komický charakter. Jejich původní význam spjatý ještě se středověkou organizací práce se vytratil a zůstala tak jen jakási kulturní „slupka“ otiskující se v různých slavnostech, průvodech, rituálech – a také humoru, kterému často rozuměli jen zasvěcení tovaryši a mistři. Humor mohl sloužit i jako jakýsi kódový jazyk, kterému nemohl porozumět nikdo mimo cech. Cechovní zvyky ale mívaly také násilnou podobu. Třeba pařížský cech knihtiskařů každý rok rituálně vraždil kočky na památku události, kdy tovaryši symbolicky zatočili s panovačnou ženou lakomého mistra. Kdo ví, jestli i výjev z této tabatěrky neupomíná na nějakou konkrétní událost ze života cechu, ze které se časem stala humorná povídačka nebo zvyk. Anebo prostě jen upozorňuje na následky nezřízené konzumace tabáku v této krabičce uloženého.
33. Keramická špička. Umně provedená špička na doutníky ve tvaru dvou tisknoucích se podaných rukou. Věděli jste, že první vyobrazení podaných rukou pochází už z 9. století před naším letopočtem? Význam tohoto gesta se ale zřejmě proměňoval. V antickém Řecku se symbol podaných rukou objevuje především v kontextu úmrtí, zřejmě na znamení spojení mezi světem živých a mrtvých. V Evropě se podávání rukou rozšiřovalo až od 17. století. Mnozí historikové se domnívají, že gesto se nejprve rozšířilo mezi sektou kvakerů, kteří podání rukou považovali za více rovnostářské než tehdy i později ještě časté smekání nebo klanění. V průběhu 19. století už ale šlo o široce rozšířenou praktiku. Podávat si ruce ale bylo možné jen „mezi svými“. Nižší vrstvy nesměly podat ruku příslušníkům honorace. Z toho v podstatě vycházejí i dodnes platná pravidla etikety, která určují, kdo komu smí jako první nabídnout podání ruky.
34. Plastová špička na doutníky. Je zajímavé, že v době, kdy byl plast stále ještě ne moc rozšířeným objevem, se tento materiál používal i na výrobu kuřáckých potřeb. Tehdejší kuřáci nemohli nic tušit o zhoubnosti výparů zahřáté umělé hmoty. Takovým příkladem je i tato červenohnědá hlavička špičky na doutníky. Na těle nalézáme ornamentální motiv omotané šňůry a prosté linky zakončené stylizovaným květem. Obruby ústí jsou kovové, na menším ústí je přiletované očko, které drželo kovovou čepičku.
35. Pěnovka. Cigaretová špička z mořské pěny. Znáte Nerudovu povídku Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku? A přemýšleli jste někdy, co je to pěnovka? Jednu pěnovku představujeme mezi našimi kuřáckými exponáty. Mořská pěna, měkká sedimentární hornina známá i pod názvem sepiolit, sloužila jako oblíbený prostředek pro výrobu kuřáckých potřeb. Často se jejich povrch, jako i v našem případě, zjemňoval a patinoval, aby se zabránilo průniku potu a kožního mazu z rukou kuřáka. Tyto kožní výměšky totiž nenávratně ucpávají jemné póry ve struktuře horniny, čímž se znehodnocují jedinečné vlastnosti, které sepiolit předurčují k výrobě kuřáckého náčiní.
36. a 37. Dýmkové hlavičky s lesními motivy. Dvě kompatibilní vyřezávané dýmkové hlavičky z lakovaného dřeva, na nichž nacházíme lesní motivy a vyobrazení spárkaté zvěře. Pocházejí zřejmě z 19. století a může se jednat o domácí lidovou výrobu.
38. Antizující dýmková hlavička. Keramická dýmková hlavička ve tvaru vousatého muže s přilbou. Antické, nebo lépe řečeno spíše antizující motivy byly v evropské kultuře populární zhruba od přelomu 18. a 19. století. Tehdejší autoři si nelámali hlavu s historickou přesností svých vyobrazení.
39. CK tabáční orlíček. Vývěsní štít (cedule) s rakouským orlem doplněná stuhou s nápisem „C. K. TABÁČNÍ TRAFIKA“ a signací „Štorc=Říčany.“ Dodnes se zejména při lidovém komentování politiky okřídleně říká, že někdo „dostal trafiku“. Tato vývěsní cedule je dokladem doby, v níž toto rčení vzniklo, a ukazuje, jaký mělo původně význam. V roce 1784 bylo v rámci rakouské monarchie uzákoněno, že za obchod s tabákem monopolně zodpovídá stát. Koruna tak udělovala takzvané koncese těm, kteří chtěli s tabákovými výrobky obchodovat. Označení „trafika“ se objevuje až v 50. letech 19. století. V té době se už jednalo o de facto sociální službu, neboť koncese byly zpravidla udělovány sociálně potřebným, kteří nemohli nalézt jiný způsob obživy. Často se tak trafikanty a trafikantkami stávali váleční veteráni a vdovy po nich pozůstalé, sirotci, vysloužilí úředníci a státní zaměstnanci, invalidové apod. Rakousko trafikantskými koncesemi řešilo problémy nezaměstnanosti a neupotřebitelnosti fyzicky či sociálně handicapovaných osob. Pro korunu bylo efektivnější poskytnout těmto lidem práci v trafice, než je přímo vyživovat. Z prodeje tabákových výrobků se odváděla daň do eráru, čímž si obě strany – jak poskytovatel koncese, tak provozovatel trafiky – přišli na své. Kdo byl provozovatelem trafiky, ze které pochází tento vývěsní „orlíček“, bohužel nevíme. Jméno na stuze není takřka jistě jménem provozovatele, ale podpisem významného říčanského malíře a lakýrníka Františka Štorce, který se kromě malby obrazů (mj. portrétů říčanských starostů) věnoval také výrobě reklamních předmětů. Jak však taková rakouská trafika mohla vypadat, to můžete spatřit i dnes přímo na Masarykově náměstí v Říčanech, kde naproti městské knihovně stojí na původním místě zbudovaná replika, v níž je umístěna digitální výstava ke zdejším Kamenům zmizelých.
