Představujeme špeky
z depozitáře
Upozornění: Z důvodu ochrany autorských práv záznam neobsahuje zvuk videí z prezentace. Děkujeme za pochopení.
Špek sezóny je k vidění v otevírací době Muzea Říčany.
Aktuální špek sezóny vystavujeme do 15. 6. 2024 a jeho prohlídka je zdarma. Od 17. 6. 2024 se můžete těšit na Trofeje olympionika Jaroslava Brože.
Nenechte si ujít doprovodnou přednášku historika a pedagoga Bohumila Melichara s názvem Stalinova hlava. Ten bude během své přednášky přemýšlet, jestli podobné předměty zobrazující politiky zodpovědné za tak výrazná selhání, jakými byly sovětský velký teror holocaust, v muzejních expozicích znovu zpřítomňovat, jestli může historický artefakt v sobě nést nebezpečné myšlenky a jak vlastně dnes podobné předměty vnímat, jak s nimi pracovat a jak je využívat při výuce dějepisu.
Katalog pro fajnšmekry obsahuje detaily k právě vystavovaným sbírkovým předmětům.
Takzvané nešťastné předměty jsou zvláštní kategorií muzejních sbírek, se kterými si o paměť pečující instituce mnohdy neví rady. Přesto se o ně ale musí starat se svědomitou péčí. Leckdy nicméně podobné sbírkové předměty po desetiletí leží v depozitářích a oko návštěvníka je nemá šanci spatřit.
Vystavovat busty komunistických pohlavárů či pamětní desky Adolfa Hitlera je kontroverzní. Muzea se do toho raději moc nepouští. Jak pak ale vysvětlovat lidem, proč o takové sbírky vůbec pečujeme? Proč na ně vynakládáme finance z veřejných rozpočtů? A jak takovou péči obhájit před zřizovateli? A konečně: proč je raději nevyhodíme do šrotu, jako se tak děje vždy po každém dějinném politickém převratu?
A právě zde můžeme nalézt kořen odpovědi na otázku, proč mají muzea schraňovat i nešťastné předměty, které se vlastně moc nevystavují. Muzea mají pečovat o historickou paměť, a tuto paměť zpřístupňovat a interpretovat v nových kontextech dalším generacím. Na rozdíl od politiků muzea historické epochy nesoudí na základě osobních preferencí, ale usilují o pokud možno vědecký pohled s jistým odstupem.
V dobách po listopadu 1989 se z knihoven masově vyřazovaly spisy Marxe, Engelse či Lenina. Z muzeí, škol a úřadů zmizely busty komunistických pohlavárů. Z veřejného prostoru jsou ještě dnes postupně vytlačovány hmotné památky takzvaného socialistického realismu, ať už jde o instalace, sousoší či celé komplexy budov.
Podobná praxe, v níž jako by se potvrzovalo, že historii píší vítězové, se opakovala vždy a všude. Režim státního socialismu pod hlavičkou KSČ se snažil vymazat z lidského povědomí katolickou kulturu, ať už likvidací nezávislé církve, zpustošením kostelů či perzekucí katolických autorů. Státem schválenou kulturu protěžoval, zatímco tu, která se režimu nehodila, z veřejného prostoru vyřadil a zakázal ji. Rudý režim také nekriticky dehonestoval „buržoazní“ první republiku a diskreditoval její osobnosti.
Ještě hůře se k historickému odkazu chovali i nacisté. Knihy nepohodlných autorů se pálily na náměstích, pořádaly se krvavé hony na nepohodlné intelektuály i příslušníky jiných myšlenkových proudů, a Hitlerův režim se nakonec rozhodl proměnit kulturní svět tím nejhorším způsobem i po stránce materiální: nejen zničením synagog, ale nakonec i pokusem o vyhlazení celého národa.
Muzea jsou instituce, ve kterých podobné relikty dob dávno i nedávno minulých přežívají. Ne, že by snad muzea nikdy nebyly politickým nástrojem. Vládnoucí garnitury vždycky usilují o to, aby muzea vykládala historii tak, jak je zrovna žádoucí. Přesto ale tyto paměťové instituce díky tomu, že opečovávají obrovské množství předmětů, tlaku na likvidaci hmotné paměti odolávají. Zejména díky zákonu o ochraně sbírek muzejní povahy se ani nešťastné předměty nevyhazují, nelikvidují. Jakmile se jednou stanou součástí sbírky, těší se zákonné ochraně, která má jejich znehodnocení či zničení za každou cenu zabránit.
Jak s těmito předměty ale pracovat? Jak je vystavovat? Proč tak činit? A je to opravdu vhodné? Teprve nedávná doba v České republice otevřela tuto diskusi. Díky publikaci 13 předmětů z (ne)šťastného muzea, která vyšla v roce 2022 na Ústavu pro studium totalitních režimů, se nastartovala debata vedoucí k přehodnocení pohledu na podobně „bizarní“ či kontroverzní předměty, jaké vystavujeme v aktuálním Špeku sezóny. Autoři publikace prostřednictvím předmětů, jako je Stalinova busta, ilustrují příběhy nedávných dějin. A nastiňují také, jak tyto sbírky využívat ve vzdělávání. A protože je výuka soudobých dějin v ČR stále na neuspokojivé úrovni, nabízí využívání nešťastných předmětů nové možnosti ve vzdělávání.
Díky předmětům, které můžeme vidět, na které si můžeme sáhnout, které představují hmotné památky našich dějin, můžeme lépe vyprávět příběhy a fenomény spojené s dobou, o které chceme něco sdělit. Poznání těchto předmětů nám umožňuje lépe poznat a pochopit, jaká naše minulost byla, jak se v ní žilo a jak o ní naši předkové přemýšleli, když naše minulost byla jejich současností. My v muzeích víme, že nemůžeme minulost soudit podle našich současných měřítek (i ta budou jednou přece překonaná). Naším úkolem je umožňovat budoucím generacím interpretovat svou minulost tak, aby si mohli vytvořit vlastní, pokud možno nezkreslené názory. A právě proto musíme zachovávat i hmotné památky z období, která nám z jakýchkoliv důvodů nejsou příjemná.
Jinými slovy: musíme vzpomínat i na to špatné, jinak na to zapomeneme; a kdo zapomene na svou minulost, je odsouzen ji opakovat. To, aby se tak nestalo, je úkolem muzeí. A proto pečujeme o předměty všech historických epoch. Těch, na které vzpomínáme s romantickým úžasem, i těch, které už nikdy nechceme opakovat. Proto mají v muzejních sbírkách i nešťastné předměty. Proto je vystavujeme a proto o nich mluvíme.
Aktuální Špek sezóny je věnován výběru právě z těchto nešťastných předmětů. Společným jmenovatelem vystavených předmětů je to, že se jedná o hmotné památky období vlády diktátorů a zločinců, kteří byli ve své době oslavováni jako největší osobnosti dějin. Všichni, které expozice představuje, a s nimi spojené režimy (komunistický v SSSR a Československu, nacistický v Německu) usilovali o zásadní přeměnu světa. Těmto vůdcům se podařilo na určitý čas koncentrovat ve svých rukou nepředstavitelnou moc. Nakonec ale všichni skončili v jistém slova smyslu v propadlišti dějin. Nad jejich slávou se zavřela voda a obdiv k nim vystřídalo oprávněné opovržení. Z předmětů, které měly sloužit k jejich oslavě, se staly objekty „non grata“, které musely zmizet z veřejného prostoru. Často skončily v popelnicích a na skládkách, v lepším případě v muzeích, kde zůstávají dodnes. Je fascinující pozorovat, jak se role těchto předmětů proměnila s tím, jak se kolem nich proměnil dějinný kontext. Takové pozorování nám umožňuje lépe si uvědomit, jak je pohled na dějiny i současnost proměnlivý a jak vždy odpovídá určité ideologii, či chcete-li duchu doby. Kdo je dnes hrdinou, bude v budoucnu možná nenáviděným zločincem. A kdo je dnes zatracován, může se stát v budoucnu inspirací pro hnutí, která budou chtít změnit svět. Mějme to na paměti a pokládejme si otázky o tom, jak se historie bude dívat na osobnosti naší současnosti. Sledovat tyto cesty dějin je inspirativní, poučné i kuriózní!
