Představujeme špeky
z depozitáře
Špek sezóny je k vidění v otevírací době Muzea Říčany.
Tento špek sezóny vystavujeme od 1. 10. do 27. 11. 2024.
Setkání, v jehož rámci si připomeneme Korešův život bude 1. 10. od 18:00 2024 v Muzeu Říčany.
Katalog pro fajnšmekry obsahuje detaily k právě vystavovaným sbírkovým předmětům.
(20. června 1917 Říčany – 2. října 1944 Hřiště u Přibyslavi)
Dne 2. října uplyne přesně 80 let od smrti hrdinného odbojáře z Říčan, poručíka Josefa Koreše.
Josef Koreš byl nejstarším synem tesařského mistra Antonína Koreše a jeho ženy Boženy (dohromady měli pět dětí). V roce 1939 se pustil do studia na Vysoké školy technické v Praze, kde získal kontakty na podzemní odboj. V roce 1940 se pokusil o emigraci z protektorátu, aby se v cizině přidal k zahraničním armádám v boji proti nacistům. Po neúspěšném útěku se vrátil do Říčan a začal pracovat v pražské ČKD. Z pozice tamního úředníka se mu dařilo vykonávat špionážní činnost monitorující okupační zbrojní výrobu. Informace o ní zasílal po vysílačce do Anglie.
Později působil jako tělovýchovný referent na říčanském úřadě. Z tohoto postu koordinoval odbojářskou činnost na Říčansku: podílel se na distribuci odbojových tiskovin, pomáhal rodinám odbojářů a organizoval vznik tajných muničních skladů, které měly být použity při pozdějším protinacistickém povstání.
Později byl odbojem přidělen jako pobočník generála Vojtěcha Luži, jednoho z významných vůdců protinacistického odboje, který se v roce 1944 skrýval v Říčanech. Po odhalení Lužovy přítomnosti byl Koreš pověřen eskortovat Lužu do bezpečí na Moravu. Nemohli jet vlakem, autobusem, nemohli využít ani silnici. Na svatého Václava, 28. září 1944, se tak Koreš s Lužou vydali pěšky z Říčan směrem k Novému Městu na Moravě. Po 120 kilometrech pochodu v nepříznivém počasí se zastavili v hostinci v Hřišti u Přibyslavi. Tam ale odbojáře na udání místního starosty objevili protektorátní četníci. V nastalé panice se strhla přestřelka, ve které generál Luža padl na místě mrtev. Kulku ale schytal i Koreš. Hrdinnému poručíkovi se přesto podařilo z hostince dostat. Věděl ale, že na útěk už nebude mít dost sil. Věděl také, že v případě jeho zajetí by hrozilo, že by z něj gestapo mohlo mučením vymoct klíčové informace o československém odboji. Než aby tomuto riziku své spolubojovníky vystavil, obrátil vlastní zbraň proti sobě samému a výstřelem ukončil svůj život. Nejen tímto odvážným činem, ale především hrdinným nasazením v nebezpečné odbojářské činnosti si poručík Koreš zasloužil čestné místo mezi říčanskými rodáky. Čest jeho památce!
Poslední mise poručíka Koreše
V mlhavém lijáku se ozývají výstřely. Lidé v okolí se v hrůze schovávají v domech. Napětí, které viselo ve vzduchu, vybuchlo v děsivou salvu dvanácti ran. Brzy přijde třináctá, poslední. Mladý muž vybíhající z hostince je zasažen, krvácí a v bolestech se snaží uprchnout. Klopýtá po schodech do ulice a pokouší se utéct, ale nedoběhne daleko. Na nedalekém poli padá na zem, plive krev a sahá po zbrani… Ubíhají poslední vteřiny života mladého odbojáře, říčanského poručíka Koreše.
Tato dramatická scéna se odehrává 2. října 1944 v malé vesnici Hřiště u Přibyslavi na Vysočině, jejíž obvykle poklidná náves s rybníčkem byla toho dne proměněna v dějiště tragédie. Už několik dní prší, krajinu halí hustá mlha a studený podzimní vítr dává jindy malebné krajině nádech nehostinnosti, jako by předznamenával osud aktérů tohoto dramatu.
Nejhledanější odbojářů
Generál Vojtěch Luža, na podzim 1944 pravděpodobně nejhledanější odbojář v Protektorátu, byl dlouhodobě v hledáčku Gestapa kvůli plánům jeho odbojové skupiny s názvem Rada tří na organizaci povstání proti nacistům. Jeho původní úkryt na Moravě už byl příliš nebezpečný, a tak se v červnu 1944 přesunul do Říčan u Prahy. Tam připravoval spojení s exilovou vládou v Londýně. Gestapo 13. září 1944 zabilo jednoho z vůdců Rady tří, Františka Jiříkovského, a tlak na Lužu neustále rostl. Aby se vyhnul zatčení, které by mohlo zničit československý odboj, musel znovu uprchnout na Moravu. Cílem bylo partyzánské velitelství Rady tří u Nového Města na Moravě.
Pobočník Koreš
Na cestě Lužu doprovázel mladý říčanský poručík Josef Koreš. Po okupaci nacisty v roce 1939 začal studovat Vysokou školu technickou v Praze, kde poprvé navázal kontakty s československým podzemním odbojem. Pokusil se o útěk do zahraničí, aby se mohl připojit k exilovým bojovníkům proti hitlerovskému Německu, ale to se mu nepodařilo. Začal tak pracoval v odboji doma. Jako úředník ČKD zasílal do Anglie zprávy o nacistické výrobě zbraní a podílel se na tajné podpoře odboje. Později, už jako tělovýchovný referent na říčanském městském úřadě, využíval své pozice k organizaci odbojového hnutí na Říčansku, podporoval rodiny odbojářů, podílel se na zřízení nedaleké odbojářské vysílačky a zřejmě i pomáhal organizovat vznik tajných úkrytů zbraní, které měly být později použity při Květnovém povstání v roce 1945. Toho se už ale bohužel nedožil. Jeho poslední misí byl úkol doprovodit z Říčan na Vysočinu zde ukrytého generála Vojtěcha Lužu.
Gestapo v patách
V srpnu 1944 Gestapo odhalilo, že se Luža nachází v Říčanech, a vydalo se ho zatknout. Lužovou ochranou byl pověřen právě mladý říčanský odbojář Koreš. Luža, Koreš a jejich spojka Karel Müller se tak v polovině září 1944 pěšky vydali na strastiplnou více než stopadesátikilometrovou cestu. Kvůli nebezpečí odhalení nemohli použít železnici, jet autem ani jít pěšky po běžných cestách. Počasí jim nepřálo, deštivé a chladné podmínky panující tehdy koncem září cestu ještě ztěžovaly. Počátkem října 1944 prošli okolo Přibyslavi, kde se kvůli spolupráci místních četníků s nacisty nemohli zastavit.
Osudová zastávka
Partyzáni dorazili do ničím významné vsi jménem Hřiště. Vyčerpaní a promoklí zde po několikadenním pěším pochodu zoufale hledali úkryt před nepřízní počasí. Po odmítnutí u místního statku je nakonec hřišťský starosta poslal do hostince U Němců. Hostinský Votava jim poskytl přístřeší, aniž by tušil, že nabídl útočiště hledaným partyzánům. O to méně mohli nečekaní hosté tušit, že jim zbývají poslední minuty života.
Strach z provokací
Zatímco Luža a Koreš v hostinci odpočívali, starosta Hřiště mezitím informoval četníky. Na Přibyslavsku tehdy panovaly velké obavy z gestapáckých provokací. Starosta si tedy nemohl dovolit tajnou policii neinformovat o dvou cizincích, kteří se ve vísce náhle objevili. Co kdyby to byly němečtí agenti, kteří si chtěli ověřit, že místní samospráva nepodporuje partyzány? Místní četníci si zavolali posily z Přibyslavi. A poté už události vzaly rychlý spád.
Třináct ran
Blíží se osudný okamžik. Poručík Koreš, generál Luža, hostinský Votava a jeho dcera sedí v hostinci U Němců a v klidu si povídají. Náhle se za dveřmi ozve dupot. Luža zareaguje instinktivně a sáhne po své pistoli – pozná, že se jedná o nevítané hosty. Ví, že nastal problém. Skupina tří četníků vtrhne bez varování dovnitř a s namířenými zbraněmi křičí: „Ruce vzhůru!“ Votava s dcerou se rychle schovají za výčep. Luža tasí pistoli a vystřelí, ale mine. Četníci okamžitě opětují palbu. Střely naplní místnost prachem a hlukem. Osm kulek zasáhne generála, který se svalí v krvi a zemře na místě. Další dvě střely trefí poručíka Koreše, který, plný adrenalinu, udělá jediné, co může – snaží se utéct.
Neprozradil!
Únikovou cestu vidí jen mezi četníky, kteří nečekají, že by mohl vyrazit přímo proti nim. Rozrazí je a uteče ven z hostince. Četníci jsou na chvíli zaskočeni a nevědí, co dělat. Koreš se snaží uprchnout, ale po pár chvílích ho opustí energie a bolest ho přemáhá. Krvácí a hroutí se na poli nedaleko domu cestáře Dostála. Má strach, že omdlí, ale ještě více se bojí zajetí, mučení a toho, že by mohl prozradit tajné informace – o spolupráci s exilem, o vysílačce, o skrýších zbraní a o svých přátelích. Ví, že musí jednat. Kapsle s jedem, kterou má mít u sebe, zůstala v hostinci. Poslední možností je použít pistoli, kterou má stále u pasu. Bez váhání se rozhodne. Třináctý výstřel, který zazní v Hřišti u Přibyslavi, ukončí jeho život. Osudová ironie je, že nezemřel rukou nacistů, ale českých četníků – Bohumila Mečíře, Josefa Navrátila a Stanislava Kunderky.
Epilog
Ten samý den přijíždí na místo činu přibyslavský lékař Miloslav Liška. Může jen konstatovat smrt obou obětí. Když se četníci nedívají, vytáhne z kapsy generálova kabátu zápisník plný šifrovaných poznámek. Liška, člověk pevných zásad, si ho tajně ponechá, aby se nedostal do rukou nacistů. Později ho raději spálí, čímž zajistí, že žádná z odbojových tajemství nebude odhalena, ani po smrti Luži a Koreše.
Nacisté nedovolí, aby byli odbojáři pohřbeni. Teprve když se Rudá armáda blíží k Brnu v dubnu 1945, rozhodnou se jejich popel rozprášit na neznámém místě. Místo posledního odpočinku těchto hrdinů zůstává navždy ztraceno.
