… ale nástěnky zůstávají. Moje dcera nedávno oslavila osmnáctiny, a pokud si vybavuji nástěnky ve školce, kam jako malá chodila, a nástěnky ve školkách, které navštěvujeme dnes, příliš velký rozdíl nepozoruji.
Na nástěnkách bývají kromě praktických informací pro rodiče vystaveny výkresy dětí, pracovní listy (většinou předškoláků) a výtvarné práce na aktuální téma. Někdy jsou zde fotografie z výletů, karnevalu nebo návštěvy putovního divadélka. To všechno je v pořádku do té míry, dokud pedagog nepojme nástěnku jako výkladní skříň své práce s dětmi, která „přece musí nějak vypadat“. Potom totiž sklouzává k tomu, že ve snaze, aby se všechny děti mohly pochlubit pěkným výrobkem, v nejlepší víře upravuje dětské výtvory k obrazu svému – tu dolepí chybějící očičko, tam poupraví křivě vystřiženou kytičku, jinde zas radí dítěti, jakou barvu zvolit a kde ještě něco doplnit, „aby to bylo hezké“. Tato aktivita se stupňuje, pokud se jedná třeba o dárky pro maminku ke Dni matek nebo o výrobky z dražších materiálů, třeba o keramiku. Nástěnka pak vypovídá o zručnosti, píli a kreativitě spíše pedagoga, než jednotlivých dětí.
Posledních několik let se v Muzeu Říčany zabýváme tvorbou metodiky tvořivé hry a jejím zaváděním do praxe. Při tvořivé hře děti pracují s opravdovými nástroji (pilka, nůž, škrabka,…), běžnými přírodními materiály (klacky, vlna, provázky, látky) a mají prostor pro realizaci vlastních nápadů. S tím, co děti vyrobí, si hned mohou hrát, výrobky pak průběžně upravovat a přetvářet. Rozvíjí se tak jejich konstrukční myšlení, odpovědnost, sebedůvěra, spolupráce apod. Vznikají fantastické výtvory, které si žijí vlastními životy – panenky, auta, meče, zvířata, ale taky třeba skákací kalhoty, vánoční banán, osmioká veverka nebo střílecí náušnice.
Paní učitelky většinou tuto metodu vítají, nadšeně ji praktikují, ale často nám kladou otázky typu: „Co tomu řeknou rodiče, když si děti s těmi výrobky hrají, třeba se jim i rozpadnou, a já nebudu mít co dávat na nástěnku?“
Spolu se změnou přístupu ke tvoření, kdy se zaměřujeme na proces tvoření, ne na jeho výsledek, jsme pojali prezentaci na nástěnce trochu jinak. Rodičům ukazujeme proces tvoření, nikoli jen finální výsledek. Vyfotíme děti při práci a poznamenáváme si, co nám k tomu vyprávějí. Popisujeme, jakým myšlenkovým procesem muselo dítě projít, aby vznikl – pro vnějšího pozorovatele – třeba „jen“ nevzhledný chuchvalec. Nejde to pokaždé a rozhodně ne při každé aktivitě u všech dětí – stačí ale jen zkusit, co to udělá, třeba u jednoho, dvou dětí. Rodiče ocení, když se s nimi podělíte o radost dítěte z tvoření, o jeho myšlenkové pochody a originální nápady. Můžete vystavit divně omotanou kuličku ze starých hadrů – a nebo fotografii dítěte, které ji právě vyrábí, s textem: „Dělám hračku pro svoji kočičku. Chci, aby byla měkká, tak jsem zkusila vlnu, ale zas musí něco vydržet, tak jsem to vyplnila drátem. Aby si ho kočička nezapíchla do pusinky, s Janičkou jsme to ještě celé omotaly látkou, protože je hezky barevná a takhle moc jsme to zavázaly provázkama. A vyzkoušely jsme spolu, jak se jí s tím bude hrát a těším se, až to dám svojí kočičce doma.“
Někdy stihnete zapsat více, někdy budou stačit jen fotky. Jindy můžete zkusit dát do poličky v šatně dítěti lísteček se vzkazem – třeba „Jirka dnes zjistil, že šišku ke klacku může pevně přimotat drátem, ten sám uštípl kleštěmi, a vyrobil si tak bombardovací letadlo. To bohužel ztroskotalo nad pískovištěm, ale s kamarády z něj měl obrovskou radost.“
Pokud by vás zajímalo více o metodě tvořivé hry, navštivte stránky www.tvorivahra.cz. Rádi se s vámi setkáme virtuálně i třeba u vás ve školce!
Petra Skřivánková
