Do Říčan přišel v roce 1950 vyučovat na nově otevřené gymnázium a už tady zůstal. Jeho celoživotní pilná práce ovšem daleko přesáhla hranice našeho města a regionu.
Jaromír Jech se narodil 27. srpna 1918 manželům Ferdinandu Jechovi a Marii, rozené Šundové, v nedalekých Václavicích u Benešova. Jednalo se o učitelskou rodinu skrz naskrz. Otec Ferdinand byl učitelem v blízkém Poříčí nad Sázavou a matka Marie byla dcera řídícího učitele ve Václavicích Jana Šundy. Děd z otcovy strany byl rovněž učitel, a to ve Zdebuzevsi. Dokonce se narodil přímo ve škole, kde jeho rodiče a prarodiče, jak bylo tehdy zvykem, bydleli (Václavice čp. 35, dnes obecní knihovna a restaurace). Za kmotry mu byli strýc Jaromír Jech, učitel v Zderadinách, a Božena Chuchvalcová, manželka učitele ve Václavicích. Není divu, že se mladý Jaromír vydal v životě rovněž intelektuální cestou.
Vystudoval gymnázium v Benešově a po maturitě nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde začal studovat germanistiku a slavistiku. Studia ovšem přerušila nacistická okupace a uzavření vysokých škol. V té době se musel živit jako praktikant v záložně a pomocný učitel. Po válce mohl studia dokončit, ba dokonce získal stipendium na studijní pobyt v akademickém roce 1945/46 na Univerzitě v Basileji u profesora Friedricha Rankeho (1882–1950), předního evropského folkloristy. Po návratu do Československa získal ještě roku 1946 aprobaci středoškolského učitele. Nastoupil jako gymnaziální profesor nejprve v Benešově a potom na říčanské gymnázium. Z Říčan pocházela jeho budoucí žena Sylvie Rybáková, učitelka na zdejší dívčí škole, a tady se také mladý pár usadil v domě manželčiných rodičů. Z manželství se narodili dva synové. Starší Jaromír, pozdější říčanský starosta, a mladší Tomáš.
Badatelské zájmy ale hnaly Jaromíra za hranice středoškolské výuky. Pustil se do zkoumání středočeských dialektů, konkrétně oblasti Neveklovska, které bylo zvláštní tím, že zde během války nacisté budovali rozsáhlé vojenské cvičiště a v té souvislosti docházelo k nucenému vystěhovávání místních starousedlíků. Výpovědi a vzpomínky zdejších rodáků tak svým významem přesahovaly čistě jazykovou úroveň. Roku 1949 pak na toto téma obhájil na své Alma Mater doktorskou dizertaci. A výzkumu se věnoval i nadále. O slovo se ale přihlásila branná povinnost. Podle vyprávění jeho syna Jaromíra byl jako mladý jazykovědec armádou zaangažován – společně s Jiřím Šlitrem – na koncipování nové vojenské terminologie.
Po ukončení povinné vojenské služby v roce 1954 začala v jeho životě nová kapitola. Téhož roku nastoupil do nově zřízeného Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd, kde pak zůstal až do svého nuceného odchodu. První badatelské téma, které dostal přiděleno, se týkalo výzkumu mluvy, vzpomínek a vyprávění kladenských horníků. Během této doby ale také objevil dílo Josefa Štefana Kubína (1864–1965), významného sběratele lidových vyprávění z východních Krkonoš a Kladska. Ujal se nového úkolu, totiž nového kvalitního vydání Kubínových sběrů. Jeho dílo se pak pro Jaromíra stalo celoživotní inspirací a přivedlo jej k jeho hlavnímu životnímu tématu, kterým se staly lidové pohádky a pověsti. Sám prováděl a publikoval nové sběry, při jejich analýze ale kladl důraz na širokou celoevropskou srovnávací perspektivu založenou na znalosti zahraničních výzkumů. Od počátku šedesátých let navazoval kontakty se západoevropským prostředím a v roce 1962 se stal jedním ze zakládajících členů Mezinárodní společnosti pro výzkum folklorních vyprávění (International Society for Folk-Narrative Research). V roce 1964 tak byl jednoznačným kandidátem na funkci nového ředitele Ústavu etnografie a folkloristiky. Během necelých deseti let, kdy Ústav vedl, jej rozvíjel jako špičkové pracoviště mezinárodní úrovně. Zároveň se ale kromě odborné práce věnoval i autorskému psaní příběhů pro děti na motivy tradičních folklórních látek (například Povídá babička povídačku nebo Žerty s hastrmany a čerty). Pak ale přišel mráz z Kremlu… Zprvu se nedělo zdánlivě nic, postupně ale začalo přituhovat. Jaromír odmítl vyjádřit souhlas se „vstupem bratrských armád“, a proto byl roku 1972 odvolán z funkce ředitele a tím i skončila jeho práce v Ústavu pro etnografii a folkloristiku.
Následovala další a poslední etapa jeho pracovního života, která ale nebyla méně plodná než předchozí. Jaromír nezahořkl, ale pokračoval v bádání soukromě. V Československu nemohl publikovat odborné texty, ale díky svému mezinárodnímu renomé a kontaktům mohl uveřejňovat své texty v západoevropském prostředí a nadále udržoval podle možností kontakt s evropskou badatelskou komunitou. V Pasekách nad Jizerou pak v roce 1977 zakoupila rodina chalupu, která kdysi patřívala Raisovu „zapadlému vlastenci“ Věnceslavu Metelkovi. Osobností Věnceslava Metelky se totiž s přestávkami věnoval již od poloviny padesátých let, postupně utřídil jeho deníky a zápisky a vydal i dvě související stěžejní publikace (Ze života zapadlého vlastence a Kde harmoniky na jabloních rostou). Zapojil se do místního kulturního dění: spolupracoval s paseckým muzeem, pořádal zde výstavy a hudební večery, zkoumal místní folklor a spolupracoval s královohradeckým nakladatelstvím Kruh, významným v této oblasti. Zkoumané motivy nadále příležitostně zpracovával do podoby čtenářských příběhů (Z Krakonošovy mošny). A zde se také zaměřil na své finální velké téma, kterým se stal vládce hor Krakonoš.
Jaromír Jech zůstal aktivní i po sedmdesátce. Po roce 1989 tak začal znovu publikovat také v domácím tisku a pomáhal svůj obor zotavovat z dvou těžkých dekád násilné retardace. Zemřel 19. září 1992 v Říčanech ve věku čtyřiasedmdesáti let. Vydání svého posledního velkého díla – komentované edice textů o Krakonošovi – se bohužel už nedožil. Dlouho chyběly prostředky na vydání. Vyšla díky podpoře ministerstva kultury a nakladatelství Plot v roce 2008.
Jan Andrle
Prameny a literatura:
Elenchus matricae baptizatorum in parochia Václavicensi ab anno 1890 [= matrika Václavice 09]. SOA Praha, Sbírka matrik Středočeského kraje, fol. 167v–168r [= snímek 173], dostupné: <https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13391/173>, [cit. 09-08-2022].
Jaromír Jan Jech (* 1949): Je snadné někoho křivě nařknout a odstranit. In: Paměť národa [online]. Praha: Post Bellum, 2008-. Dostupné: www.pametnaroda.cz/cs/jech-jaromir-jan-1949>, [cit. 09-08-2022].
GAŠPARÍKOVÁ, Viera. Jaromír Jech (1918–1992). Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996. Bibliografická příloha Národopisné revue č. 8.
JANEČEK, Petr. Jaromír Jech (1918–1992). In: JECH, Jaromír. Krakonoš: vyprávění o vládci hor od nejstarších časů až po dnešek. Praha: Plot, 2008. Edice Fabula č. 1. S. 423–426.
KLÍMOVÁ, Dagmar. Jaromír Jech (27. 8. 1918 – 19. 9. 1992). Český lid LXXX (1993), č. 2, s. 161–162 (doprovodnou bibliografii sestavila Judita Hrdá).
POSPÍŠILOVÁ, Jana; JEŘÁBEK, Richard. Jech Jaromír. In: BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard et al. (Eds.). Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 1. Biografická část. Praha: Mladá fronta, 2007.
ŠRÁMKOVÁ, Marta. O životě a díle Jaromíra Jecha, 1918–1992. Národopisná revue 4/1992, s. 153–155.
