Kláro, ty už dnes nejsi zaměstnankyní muzea, ale pořád s námi spolupracuješ. Co tě k muzeu a ke společným akcím vrací i po letech?

V muzeu mi bylo dobře – lidsky i pracovně – a ten pocit ve mně zůstává. Ráda se vracím nejen do Říčan, ale hlavně za lidmi, se kterými jsme si rozuměli, a na akce, které mě baví lektorovat. A vlastně jsem u podobné práce tak trochu zůstala: pořád tvořím s dětmi, dnes hlavně v družině.

Jsi vystudovaná etnografka a zároveň tě každý zná jako „praktickou ženu“, která raději věci dělá, než o nich mluví. Co teď poslední dobou tvoříš nejraději?

Poslední dobou s dětmi v družině hodně plstíme – nejraději víly a různá zvířátka. Doma ráda šiju, chystám se zrovna na sukni pro sebe i pro dceru. A teď v zimě dost často také sekám třísky a topím v kamnech, což mi zabírá hodně času, ale to k zimě prostě patří.

Už přes deset let spolu připravujeme tvořivé příměstské tábory pro teenagery na hájovně. Čím se podle tebe práce s teenagery na našem táboře liší od „klasických“ táborů převážně určených pro prvostupňové děti?

Teenageři na příměstském táboře jsou proto, že tam sami chtějí být – ne proto, že rodiče pro ně o prázdninách „potřebují hlídání“. Často už vědí, co chtějí dělat, a jedou tam s konkrétním cílem, co si vyrobí. Těší se třeba, že si udělají stoličku nebo že si ušijí šaty.

Každý rok tě lidé v muzeu potkávají při jarním tvoření z proutků a vynášení Morany. Spolu také už léta pořádáme akci s ovečkami a ovčí vlnou na Dvorku. Baví tě rituály, tradice, které se každoročně opakují?

Ano, tyto akce se vážou k tradicím a tradičním řemeslům. Vlna i proutí jsou jedny z nejtradičnějších materiálů a já jako etnografka mám radost, že můžu lidem ukázat alespoň základní práci s přírodním materiálem a zároveň jim něco o těchto tradicích vyprávět.

Petra Skřivánková