Eliško, tvé jméno je s muzeem spojeno už od roku 2012, kdy jsi začala pomáhat vytvářet první řemeslné programy. A jako jedna z mála jsi preferovala i programy pro druhostupňové školáky. Co tě vábí na práci s teenagery?

Zaujmout teenagery je někdy trochu výzva. Často přijdou bez velkých očekávání a jen doufají, že to snad nějak přežijí. Baví mě, když se mi podaří vtáhnout je do tématu a můžu jim pomoct k tomu, že si něco nového vyzkoušejí, vytvoří nebo objeví. Potřebují, aby jim činnost dávala smysl a měli možnost ovlivnit její průběh. Někdy je s nimi legrace a žasnu nad jejich nápady, zároveň je člověk jen tak „neopije rohlíkem“ a hned pozná, jak si u nich stojí. To může být nepříjemné, ale také osvěžující.

Teenagery jsi ale na poměrně dlouhou dobu vyměnila za mateřské povinnosti a v loňském roce jsi se k nám vrátila jako maminka tří malých dětí. Co pro tebe bylo rozhodující pro návrat právě do muzea na pozici lektorky?

To, že mi jaro neuteče za oknem kanceláře, ale můžu trávit hodně času venku. Díky pestrosti aktivit a témat, kterým se v muzeu věnujeme, je různorodá i moje práce. Pořád se učím a zkouším něco nového. Když se k tomu přidá ještě přátelské prostředí, které v muzeu panuje, připadám si tu vlastně trochu jako teenager na hodně dobrém programu. Dělá mi radost i to, kolik skvělých učitelů, odhodlaných věnovat se dětem co nejlépe, k nám se svými třídami jezdí.

Návštěvníci tě přes léto potkají během jednodenních táborů, zaměřených třeba na řemesla nebo badatelství. Prozradíš, na co se s tebou mohou děti těšit?

Podíváme se do vesmíru a budeme tvořit nejen z elektroodpadu, prozkoumáme život v půdě i ve vodě. Zahrajeme si spousty her a v muzejní zahradě na děti nově čeká velká dřevěná stavebnice.

Adéla Venerová